Michal Drozen

Hudební svět výtvarníka Michala Drozena je jednak rozáhlý (dostal jsem se pouze asi k patnácti kazetám, většina ostatních ostatních byla momentálně součástí expozice) a jednak spletitý, ba přímo neproniknutelný. Jeho tvorba je spojena s médiem magnetofonových kazet a charakter média také v mnohém udává výsledný charakter záznamu. Kazety bez dalšího přepsání neumožňují pozdější editaci a tak jsou všechny nahrávky záznamem dané chvíle i se všemi chybami, nenádálými vyrušeními, pronikání předchozí vrstvy do nahrávky, nebo naopak pozdější přehrání původní vrstvy. Z pod dlouhé elektronické improvizace se tak vyklube dechovka, kytarová píseň je přerušena náhodně příchozím a točící magnetofon zaznamenává několikaminutovou rozpravu, někdy obsahuje záznam jen nekonečné ladění kytary, samozřejmostí jsou typická žvýknutí pásky při vypnutí nahrávání. Hudba z rádia, pokusy s akustickými nástroji, zpěv, klávesové psychedelie či minimalistická elektronika, vše je zde spojeno hutným sonickým lepidlem magnetofonového pásku a ohrané magnetofonové hlavy. Výsledek je podivuhodně temná koláž blouznivých kytar a la Jandek, syrových elektronických kompozic jak z nějaké ranné desky Residents, lysergové country a hypnagogického zvukového vytržení. Psychedelie jako brusný papír, bez okras hudebních i zvukových, somnambulní drnkání, ve kterém se jeden riff podbarvený šumem ohoblované kazety opakuje až do nekonečna. Provedením někdy záznam připomene Davenport Family, libující si ve “špinavém” direct-to-tape nahrávání na různých podivných místech. Hudba Michala Drozena je ovšem daleko temnější a strašidelnější než Davenport Family, kde i při největších kakofoniích za nahrávkou cítíme kolektivního ducha. Drozenovy kazety se točí stále vpřed a zcela bez cenzury zachycují bytí a momentální duševní stavy autora, přebíhajícího většinou libovolně od akustických nástrojů k elektrickým a zpět, tu a tam deklamujícího bez nástrojů, nebo poslouchajícího jakýže to podklad vlastně momentálně přemazává. Prolínání hudebních motivů do hovorů s přáteli a členy rodiny a útržky populární hudby, původně zaznamenané na přehrávaných kazetách vytváří také specifickou zprávu o médiu samotném. Tohle se zkrátka v digitální doméně nepřihodí.




Tato hudba není primárně určena pro širší obecenstvo a to z ní možná činí vůbec nejsyrovější materiál na blogu Endemit Archives. Pokusil jsem se z nepřeberného množství materiálu vybrat několik skladeb, které by dávaly smysl samy o sobě nebo by nějak typicky reprezentovaly Drozenovu práci. Ten opravdový ponor ale samozřejmě nastává, pokud se chcete proposlouchat skrz celým materiálem. Je to cesta do temnoty, do světa kde neplatí obvyklá pravidla, kde vše může co chvíli změnit tvar nebo význam. Přestože taková výprava na mne kladla jako na posluchače velmi vysoké nároky, snažil jsem se vyposlechnout vše a poučit se o dalších možných zákoutích domácího nahrávání. Michal Drozen ho na mnoha místech dovádí do extrému. Kazeta je pro jednolitý proud nahrávek slévající se dohromady a tvořící tak vlastně podivný mixtape, naprosto ideální médium. Mnohdy se přes sebe nahodile vršené nahrávky zajímavě skládají v podivuhodný mimoňský radioart.
Materiál tohoto charakteru se těžko popisuje a ještě hůře se z něho vybírá reprezentativní vzorek. Doufejme, že následující krátký rozhovor a několik ukázek uvede laskavého čtenáře tohoto blogu na správnou stopu.


Jak jsi se dostal k nahrávání a proč vlastně jako médium používáš pořád kazety, když všichni okolo nahrávají všechno na notebooku?
K nahrávání jsem se dostal jako student gymnázia. Začátek byl podmíněn nejprve tím že jsem dostal zaprvé elektrickou kytaru a za druhé magnetofon po dědečkovi. Začal jsem nahrávat výhradně na kazety. Kazeta se mi líbí. Jednak jako objekt a dále proto že je to nosič. Je to nosič zvuku.

Jak se tvoje nahrávky pojí s tvou výtvarnou prací? Nemyslím jen formálně, ale prý jsi například jednu dobu maloval jenom sérii svých autoportrétů - jsou i tvoje kazety taková série autoportrétů?
Moje nahrávky začaly vznikat hlavně kvůli tomu, abych k nim mohl udělat obal. Výtvarný prvek je tak patrný hned od začátku. Nechtěl jsem aby vznikl prázdný koncept tím, že bych maloval pouze obálky pro kazety, které nenesou žádný zvuk. Každopádně mě z výtvarného hlediska zaujal samotný formát kazety. Téma autoportrétu ve své výtvarné činnosti rozvíjím i nadále. Moje nahrávky by se daly brát jako jakási forma autoportrétu, ovšem nechtěného.

Kolik kazet si asi nahrál? A poslechneš si je někdy znovu, nebo jsou pro tebe uzavřenou konzervou minulosti, ke které se nevracíš?
Nahrál jsem asi kolem osmdesáti kazet. Většinu z nich jsem po jejich nahrání znovu neslyšel.

Na některých kazetách, a možná na většině, tvoje improvizace na různé nástroje plynule přechází v ladění, různé štrachání, rozhovory s kamarády nebo členy rodiny, tvoje vlastní hudba je přerušená hudbou nahranou z rádia a naopak. Jak vlastně vnímáš to co je na kazetách nahrané. Je to deník, prostý záznam, nebo umělecký akt? Do jaké míry je, myslíš, materiál zaznamenaný na kazetách pochopitelný pro lidi zvenčí?
Myslím si že to co je na mých kazetách je velice soukromá výpověď. Může být zajímavá asi jen pro úzký okruh lidí – především mých přátel. Jedná se o záznamy nahrávané většinou v celku, jakési hudební session doplněné o to okolo. Pochopitelné tak mohou být pouze určité pasáže. Zmíněné rozhovory bych nejraději zpětně vymazal, protože se za zpoustu věcí stydím.
Asi od půlky přešlo od pouhé hry s nahrávátkem k vážnějšímu záměru a to k vytvoření hudebního labelu sídlícího v místě mého bydliště. Z nahrávání kazet se stal umělecký záměr.
Problém byl že nebyly kapely, které bych chtěl na svém labelu vydávat. Sklouzlo to k vytváření mé vlastní diskografie, k selfpromotion pod různými jmény.

Když mluvíš o labelu, co to znamená vůči nějakému potenciálnímu posluchači? Kopíroval si někdy některé své kazety pro někoho, nebo si je třeba půjčoval k poslechu? Je tvůj label virtuální ve smyslu, že je to vlastně spíš jen koncept? Nebo jak tohle vnímáš?
Asi jen dvakrát nebo třikrát jsem kazetu přehrál pro kamarády. Jiné jsem daroval. Jedná se asi o label bez posluchače. Myslím že jsem se tím dostal do jakési slepé uličky. Chtěl jsem založit třeba bandcamp, kde by byly k poslechu všechny kazety co jsem udělal a lidi by si je mohli objednávat. K tomu ale zatím nedošlo. Zůstávám tedy čistě u myšlenky.

Říkal jsi, že máš country skupinu. Čím se cítíš ovlivněn a čemu bys řekl, že je tvoje hudba podobná?
Ano, hrajeme s klukama jako DINGO. Kdo mě v hudbě zcela jistě ovlivnil je Daniel Johnston.


Výběr z cca patnácti kazet Michala Drozena pro vážné zájemce ke stažení ZDE