František v. m. Kříž

Hudba Františka v. m. Kříže k nám přichází z jiného vesmíru, než jsme zde normálně zvyklí, žádná domácí avantgarda, home-made psychedelické pokusy nebo jednorázový úlet nahraný s kamarády v garáži. Tohle je hudba, která si přeje být hezká, ale daří se jí to jen v rámci těch nejširších mantinelů. František v. m. Kříž byl před lety klientem denního stacionáře pro psychicky postižené v Českých Budějovicích jako diagnostikovaný schizofrenik, nyní je již podle všeho důchodcem, kontaktovat se mi ho ale bohužel 

nepovedlo.

Kromě kazet, který nahrával a pak rozdával, také maloval a dělal koláže a také vyráběl sešity komiksů s vlastními hrdiny. Veřejně nevystupoval. Zřejmě málo lidí si jeho nahrávky opravdu poslechlo. František v. m. Kříž rezignoval na kvalitu záznamu, nebo pro něj byla tehdy dostatečná. Ačkoliv většina jeho kazet má solidně provedený obal, kopírování proběhlo zřejmě na nějakém stroji podřadné kvality. Ta dále ještě klesá u výběrů “toho nejlepšího”, kdy zřejmě autor kopíroval z kopií různých generací a už tak všudypřítomný šum se dále sčítal. S kazetami Františka v. m. Kříže se nám dostává do rukou materiál, který vytvořil pravý “umělec čistého srdce”, autor se zde nebrání romantice, ani všemožným klišé, už názvy jednotlivých písní tu hovoří za vše (Nebraň se snům, Vyznání, Krajina snů, Bohyně snů, Tvář z mých snění, Ptáš se hvězd). 

Jsou tu k slyšení šlágry, písně jako z autorova mládí, zahrané ovšem na neidentifikovatelný syntezátor (Nezralost zdánlivá), které by se neztratily ani v repertoiru takového Milana Chladila, folkové balady, dále samohrajkové skladby s typickým zvukem továrních zvuků, téměř jako z dílny Wesley Willise, ovšem kde Willis zaklíná své démony vršením absurdních vulgarit a opěvováním symbolů bezproblémového světa amerického snu, Kříž se nebrání svým smutkům a zklamáním, v tomto ohledu zde není ani památky po  nějakém nadhledu, či snad sarkastickém podtónu, který by vše uvedl na pravou míru. Napadá mě také paralela s tvorbou Jaroslava Uhlíře, se kterou je zde chvílemi cítit jistá podobnost, snad až na to, že písně Františka v. m. Kříže jsou přece jen o trochu lepší a o poměrně větší trochu hůř nahrané. Kříž nám tedy předkládá nejspíše domácí střední proud, to je něco, co není často k slyšení, zde ani nikde jinde. Ale jak jsem naznačil, zatímco díla rozličných domácích avantgard mohou často zvukově své slavnější kolegy dohánět a leckdy se jim i vyrovnat, nemůže se František v. m. Kříž s technickým aparátem hudebníků středního proudu nijak srovnávat. Zvuk levných kapacitních mikrofonů z nějakého magnetofonu a neškolený Křížův hlas může chvílemi znít jako nějaká temná verze Šlágr TV. To ovšem jistě neměl autor písní v úmyslu. Zaposlouchejte se alespoň na chvíli do skladeb Františka v. m. Kříže, pokud snesete takovou dávku syrového zvuku a písní, které chtěly být krásné. 

VŽDYCKY JSEM BYL ROMANTIK


TAK TADY JSEM



PORTRÉTY OSUDŮ