Dia Archa
Pod trochu záhadným názvem Dia Archa se ukrývají Michal Kořán a Filip Homola, jinak tvořící skupinu Kora et le Mechanix, založenou v roce 2004, která nahrála několik alb vydaných mimo jiné pražským vydavatelstvím Polí5.
Album 10 000 žárovek ke stažení:
Album 300 měsíců ke stažení:
Heslo Kora et le Mechanix na Wikipedii:
Nyní máme možnost si poslechnout také jejich rannou tvorbu, zhruba ohraničenou léty 1986 a 1990. Pod výše zmíněným názvem Dia Archa nahrálo duo pět alb. Z pohledu výzkumu prováděného tímto blogem je zdaleka nejzajímavější počin ten úplně první, tedy Chatka tak malá. Náhodné perkusivní zvuky, podivuhodně somnambulní flétna a pseudo-anglický zpěv či recitace se tu delikátně snoubí s melodickými linkami elektronických kláves a všudypřítomným zvukem motorku magnetofonu. Čistá nahrávka hudby v syrovém stavu. Vzácnost.
Pokud dobře počítám, tak už spolu hrajete přes třicet let. To je skoro neuvěřitelné. Jak vlastně došlo k tomu, že jste začali hrát a nahrávat?
Michal: My jsme byli taková typická školní kapela. Prostě spolužáci z devítky, co měli podobné zájmy. A přestože byl rok 1984, měli jsme to štěstí sledovat filmy na videu, které tady vůbec v kinech neběžely. Tehdy to byl ještě skvělý přehrávač Beta, který přivezl Filipův otec z Německa. A film jako médium nás dost uchvátil. Chtěli jsme točit také filmy. Ale na to jsme neměli vybavení. Filip sice vlastnil starou kameru Admiru na 8mm film, ale žádné zázraky jsme s tím nenatočili. V té době mělo ale také boom MTV a to byl příval spousty u nás neznámé muziky. Tenkrát vrcholila polovina 80. let – Soft Cell, Depeche Mode, The Cure, Duran Duran, Spandau Ballet, Alphaville, Kate Bush, A-ha, Yazzo, Thompson Twins, Sigue Sigue Sputnik… Dost nás to ovlivnilo. Ale nejen to. Můj o sedm let starší brácha Jaroslav už v té době bubnoval v několika kapelách a někdy mě bral s sebou na zkoušky. To byla taky dobrá zkušenost, takže když Filipa napadlo, jestli místo filmů nezačneme spíš hrát hudbu, vůbec jsem se tomu nebránil.
A co bylo cílem, případně tehdejším vzorem projektu?
Michal: Cíl jsme asi neměli žádný. Chtěli jsme se hlavně bavit. Volný čas jsme trávili nahráváním hudby na kazety, ježděním do Tuzexu, dívat se na vystavený Korg 800, nošením kazeťáku s hudbou naplno po Jižním Městě. Filip u toho zkoušel tančit s Luďkem Levinským tehdy populární break dance. Já byl na to dřevo, tak jsem se spíš díval. Dost jsme také vysedávali v kavárně Slávia a o hudbě se bavili. Ale brzy dostal Filip od otce první Casio a to byl asi takový zlom. Já nástroje neměl. Sice jsem předtím jako dítě chodil dva roky na housle a asi tři na piáno, ale to mě moc nebavilo. Tak jsem začal možná pod vlivem bráchy tlout do věcí kolem sebe. Filip z toho malého Casia dokáza lvyloudit zajímavé zvuky a já ho doprovázel hrou na kufr od plynového vařiče. Časem jsem dostal od bráchy bonga a kravský zvonec, což byl takový prvopočátek. Poslouchali jsme různé hudební žánry – reggae (Peter Tosh. The War), rap (Grandmaster Flash and The Furious Five), novou vlnu (The Police, Talking Heads), minimalismus (Steve Reich, Philip Glass), nové romantiky (Duran Duran, Boy George), ambient (Brian Eno, Jon Hassell), ale asi největší dojem na nás tehdy udělali Japan se svým albem Tin Drum. Což je slyšet i na první dochované nahrávce Chatka tak malá.
Co znamená název Dia Archa?
Michal: Filip měl doma na zdi plakát německého filmu Das Arche Noah Prinzip. Vypadal úžasně. Bylo to takové béčkové sci-fi. Na plakátě byla vesmírná stanice, která ovlivňuje počasí na Zemi. A taky nás bavil Indiana Jones – Dobyvatelé ztracené archy. Ten název se tak nějak sám objevil. Do toho ta symbolika Noemovi archy, která zachraňuje vše živé před povoní… A když se v roce 1985 objevila skupina Arcadia, vznikl pak přesmičkou název Dia Archa. Po pár letech nám to příšlo blbý, tak jsme to změnili na Die Archa. Asi proto, že to znělo tak nějak německy. V té době jsme dost poslouchali Einstuerzende Neubauten, Nicka Cavea a sledovali filmy Wima Wenderse.
První nahrávka je Chata tak malá z roku 1986? Co všechno se tam ozývá? Nahrávali jste v chatce?
Michal: Skutečně název odpovídá místu, kde nahrávka vznikla, tedy u Filipa na chatě. Ona to nebyla klasická chata, původně to byla bouda na nářadí u chaty Filipovi tety, ale paní Homolová ji přebudovala na pokojík s dvěma postelemi a kuchyňský kout. Tam jsme trávili společné prazdniny. Přivezli jsme tam vše, na co se tehdy dalo hrát. Ale základem bylo Filipovo Casio a můj “Tama” kufr, jak jsem přezdíval svému kufru od vařiče. Pak tam byly kravské zvonce, slovenské flétny, různé hrnky, ešus, hřeben..
To pištění v pozadí je opravdu čajová konvice, nebo snad speciální styl hry na flétnu? A co ten vokál? Je to imitace angličtiny, nebo snad opravdu angličtina?
Michal: Ano, je to flétna, ale nikdo na ni neuměl hrát, tak jsme dělali všemožné zvuky. Ona ta nahrávka není vlastně hudba, ale spíš pokus o hudbu a tím se i dost liší od běžných písniček. Bylo to spíš takové klukovské nadšení. Filip spontálně zpíval, já se snažil držet rytmus. Celé jsme to nahráli na živo ve dvou bez playbacků, akorát v jedné pasaži je slyšet smích naší kamarádky, kterou jsme při nahrávání pošťuchovali.
A jak jste nahrávali?
Michal: Filip měl takový malý přenosný kazeťák s mikrofonem. Dali jsme ho doprostřed místnosti a tak se nahrávalo. Až při zpětném poslechu jsme zjistili, že ten magnetofon při nahrávání skřípal a že je to slyšet i na nahrávce.
Z názvu nahrávky Koncert pro Davida hádám, že jste měli i posluchače. Nebo snad byli jen virtuální? Hráli jste hlavně pro sebe, nebo jste vystupovali i veřejně?
Michal: Tu nahrávku jsme pořídili v roce 1988 zase na zahradě u Filipa na chatě. To už jsme měli dost nástrojů i spoluhráčů. Začali jsme hrát víc popově. Měli zpěváka, kytaristu, na basu a trubku se přidal můj spolužák Václav “Wenny” Novotný. Filip měl velké Casio, já po bráchovi jeho první bicí soupravu Amati. V Praze jsme měli zkušebnu a za sebou několik koncertů. Hráli jsme vlastní písničky. Po čase se přidaly i dvě doprovodné zpěvačky a začalo to být docela zajímavé, hrali jsme třeba na festivalu Břehule ’89 s Tichou Dohodou, Tatabojs nebo Lucií. Ale zpět do roku 1988. To léto jsme již tradičně jeli na chatu k Filipovi a vzali s sebou i nástroje. Protože chata je opravdu velice malá, tak kromě nás dvou jsme s sebou vzali jen našeho basistu Václava Novotného, který mohl spát na rozkládacím lehátku v chodbičce ke kuchyni. Zkoušel jsem v chatě postavit bicí, ale pak se tam už nedalo pohybovat, tak jsme je zase odvezli a přivezli si akustické kytary, citery, tuzexový sampler Casio SK-1, synthezátor Casio CT-805 a od skupiny Paprsky inženýra Garina půjčenou Yamahu Porte. Ty syntezátory byly spíše hračky, ale měly tu výhodu, že se daly napájet i na baterie. Kromě písniček, které jsme hráli s celou kapelou se ještě mimo písničkový repertoár začalo dít něco, co nás ovlivnilo pak na další dlouhé období. Zejména nás tři začala zajímat “jiná hudba”. Experiment, ambient, minimalismus, meditace. Dokázali jsme hrát dlouhou dobu jeden motiv. Už nám nešlo o sloku/refrén, ale hudbu jako takovou. O něco, čemu se pak také říkalo new age. Koncert pro Davida pochází právě z tohoto období. Vzali jsme nástroje ven na zahradu, sedli si do trávy, před sebe dali kazeťák a začali nahrávat. Šlo o improvizaci. Reagovali jsme na sebe navzájem i na zvuky z okolí. Ptáky, přelet letadla, vítr. A posluchačem nám byl náš kamarád David ze sousedství, se kterým jsme trávili spoustu volného času.
Filip: Ano, tak to všechno bylo, k tomu není co dodat!
Další nahrávky z let 1986-1990, tedy: Koncert pro Davida, Třpyt hladiny, Shakespearovi přátelé a Between Music poslouchejte zde:
Komentáře
Okomentovat