KYGISS
Ondřej Kyas je běžnému posluchači momentálně asi nejvíce známý jako současný klávesista brněnské skupiny Květy, baskytarista skupiny Mucha, případně též jako skladatel Ensemblu Opera Diversa, souboru který v roce 2005 založil a pro nějž složil řadu oper. Kromě toho všeho má mnoho let ještě alter ego písničkáře Kygisse, což je projekt sice veřejný, ale zdaleka ne známý. I ti poučení, kteří již o Kygissovi slyšeli, neměli většinou možnost seznámit se s jeho tvorbou ve větším rozsahu.
Když jsem se Ondřeje vyptával na jeho tvorbu pod nickem Kygiss, netušil jsem, že těch pár písní, které jsem našel na Bandzone je jen úplná špička obřího ledovce mnohaleté tvorby, skládání a nahrávání. Kdo by si myslel, že o nějaké souvislosti s outsider music nebo domácí hudbou u tak renomovaného autora nemůže být řeč, mýlil by se. Tohle je exemplární ukázka domácího nahrávání a toho nejlepšího DIY, někdy roztomile neučesaného, nicméně vždy nápaditého a originálního a často srovnatelného či rovnou zajímavějšího, než mnoho profesionální produkce podobného stylu.
Písně jsou občas ponechány v lehce nedovařeném stavu, zvuk je někdy nedokonalý, někdy vyloženě lo-fi, ale to k domácí hudbě patří a je to velkou součástí jejího půvabu. Jako celek tvoří všechny nahrávky poutavý vesmír, do kterého je dobrodružné pronikat a který stojí za to prozkoumávat. Kygissova tvorba spojuje vysokou muzikantskou a písničkářskou kvalitu s hravým a bezelstným přístupem člověka, který má blízko ke svému vnitřnímu dítěti. Profesionální a amatérský přístup zde jdou ruku v ruce, tak jak se to daří největším ikonám žánru, třeba Arielu Pinkovi nebo R. Stevie Moorovi. Toto je domácí písničkářství par excellence, které si nedělá hlavu z toho, že výsledek nezní jako z drahého a dobře vybaveného studia.
O jednotlivých albech bych mohl napsat dlouhé recenze, jelikož se jedná o pestrou směs stylů, přístupů a inspirací. Naštěstí to Ondřej Kyass udělal za mne a ke každému albu, které pro tuto příežitost vybral, napsal krátký komentář a vysvětlující poznámky.
Tvůrčí suma písničkáře Kygisse je fantastickou kolekcí domácí hudby té nejvyšší možné kvality. Něco takového se nepotkává každý den. Děkuji Ondřejovi, že se uvolil svůj archiv se mnou i s vámi sdílet.
OTÁZKY PRO ONDŘEJE KYASE
Je Kygiss definitivně ukončený projekt? Předpokládám, že s vydáváním oficiálních alb pod svým vlastním jménem si už identitu Kygisse odložil stranou. A čím byla tvorba Kygisse jiná, než současná sólová tvorba Ondřeje Kyase?
Název Kygiss – což je taková pitomá slovní hříčka, založená na tzv. enharmonické záměně tónů, tj. že gis je to samé co as, jen jsem k tomu přidal další ‚s‘ (ani jsem to nevymyslel sám, nýbrž muzikant a muzikolog Honza Špaček, se kterým jsem během studií na hudební vědě hodně kamarádil a měl i kapelu) – už dávno nepoužívám, protože se za něj stydím. Já jsem se vůbec vždycky za všecko hodně styděl.
Od současných sólovek se to nijak zvlášť neliší, jen jsem se naučil si udělat odstup, nezpívat čistě za sebe, což mi paradoxně usnadnilo použít vlastní jméno. A taky jsem se snad přiučil něco hudebně a technologicky.
Hraješ ve známých kapelách, skládáš opery...Jak se tvorba Kygisse s tímhle doplňuje?
Nedávno jsem na podobnou otázku odpovídal Tondovi Kocábkovi v rozhovoru pro UNI, tak se nechci opakovat. Nejstručněji: vždycky jsem chtěl dělat zároveň umění i pop (obojí v nejširším smyslu slova).
Zde tedy alespoň doplním odkaz na zmíněný rozhovor v UNI:
https://www.magazinuni.cz/hudba/ondrej-kyas-vytvareni-paralelniho-sveta/
V souvislosti s Kygissem mnohokrát zmiňuješ výraz lo-fi. V čem tkví ta největší lo-fi kvalita projektu a přináší ti spíš omezení nebo tě naopak inspiruje?
Já mám pocit, že to „správné“ lo-fi je analogové – prostě poctivý šum pásku, a tudíž digitálně nahrané lo-fi už není úplně ono. Ale to je asi zbytečný purismus.
Já jsem se vždycky snažil (i když to vzhledem k výsledkům může znít podivně), aby to znělo i v daných podmínkách, s daným zařízením, „dobře“ - nešlo mi o „pomstu hudbě“, jak se třeba vyjádřil o rané fázi Muzikanta Králíčka Petr Marek. Což rozhodně není ten ryzí art brut přístup a asi se tím odlišuju od ostatních tvůrců na Endemit Archives. Takže jsem často zcela slyšitelně kopíroval cizí styly, jako když mladí skladatelé na konzervatoři v rámci studia komponují ve stylu Bacha nebo Beethovena. Neměla to rozhodně být parodie, i když je to občas směšné. Dělal jsem si tak vlastně ve své dílničce modýlky, makety těch profi nahrávek, což mě možná i trochu zkazilo. (Typická je v tomhle coververze „Sunday Morning“ na prvním albu – vlastně jde o pokus co nejvěrněji imitovat zvuk původní nahrávky.)
Lo-fi má pro mě kouzlo „haecceity“, stopu něčí osobitosti tady a teď, bez přikrašlování a předstírání. Prostě „autenticity“, s vědomím, jak zneužívané to slovo je. Zaujetí pro mystiku všednosti, což v našem prostředí vede třeba až ke Skupině 42 – koneckonců, na druhém albu jsem zhudebnil báseň Jana Hanče „Jdu večer“. Proč to tak mám, těžko říct, dalo by se to jistě rozebrat psychologicky. Vždycky mě zajímalo, co je za, zákulisí, „vnitřnosti“, proces vzniku, to, co lidi před sebou tají, za co se stydí. Lo-fi hudba přirozeně nabízí intimní, důvěrný vztah s posluchačem – něco, co hledám v hudbě (a vůbec umění) obecně, asi jako náhražku, což jistě není dobře.
Jak moc tě zajímá technická stránka projektu? Co při tvorbě používáš za nástroje a techniku?
Já nejsem moc technický nebo ajťácký typ, vždycky jsem prostě použil, co bylo po ruce, než bych se nějak pídil a učil. Čili klasická metoda pokus-omyl. I když v nultých letech jsem se dovzdělával na internetu, dokonce jsem si četl i nějaké články o domácím nahrávání a mixu na stránkách Muzikusu.
O používaných nástrojích a zařízení viz komentáře k albům.
Co pro tebe znamená domácí nahrávání? Je to spíš pragmatické řešení situace nebo je to praxe, která ti umožňuje tvůrčí svobodu?
Ať chceme nebo nechceme, domácí nahrávání je vždycky nějaká znouzectnost – přinejmenším ze začátku, časem se z toho stane metoda, záměr, poetika, „brand“. Za ideálních okolností bych měl kapelu kvalitních muzikantů nahrávajících kvalitní hudbu v kvalitním studiu, že.
Já jsem v těch 15-16 letech sice kapelu měl, dokonce hned dvě, ale ani v jedné se nehrály moje věci. Baron Obkrokin byl art-rockový autorský projekt Pavla Drábka, budoucího anglisty a teatrologa a libretisty mých oper. A pak tu byla kapela operující pod různými názvy, která začala jako klasický cover band. Hlavní roli zde měl kytarista Marek Laudát, který dneska hraje s Budoárem staré dámy. Už tehdy měl solidní techniku – hráli jsme Led Zeppelin třeba – a vyhraněný vkus, a chtěl si prostě zahrát kvalitní hudby a moje autorské pokusy ho nezajímaly. Kluci z nich docela měli srandu, že se snažím dělat „britpop“ a že je to „depresivní“, docela mě to ničilo. Tak jsem se uchýlil k tomu domácímu nahrávání. S tím jsem měl už praxi, protože jsme spolu s Bohdanem Karáskem nahrávali na kazety takové jako rozhlasové hry a skeče včetně hudby.
„Normální“ člověk by si to nahrál jako nějakou pracovní verzi a pak s tím šel do studia; peníze by na to vyškemral od rodičů nebo vydělal na brigádě. Pracovat na tom s jinými (cizími) lidmi bych se styděl, i po těch zkušenostech z kapely. Navíc jsem zjistil, že mě fakt baví aranžovat, přicházet na kloub tomu, jak fungují jednotlivé nástroje, prostě uvažovat skladatelsky, hrát si s tím. Doma s nástroji na to bylo dost času, nikdo tě nestresoval. Na druhou stranu, ty první nahrávky jsem točil skutečně pro domo sua, nikomu jsem je – až na pár výjimek – nepouštěl. Prostě jsem se tím učil, měl jsem radost, že jsem konečně schopen dát svým představám nějaký definitivní tvar, nějak je dotáhnout, protože jsem měl mindrák z toho, že nikdy nic nedokončím.
U těch digitálních, počítačových věcí už to bylo jinak, ty jsem toužil nějak prezentovat světu, ale moc jsem pro to popravdě neudělal. Nějaké to kygissovské EP jsem i poslal do Indies, dokonce mi i odpověděli, že si to – tak trochu náhodou – poslechli, ale nic z toho nebylo. Nějakým publicistům, na které jsem sehnal mailové adresy jsem to posílal, odpověděl akorát Tonda Kocábek, že jako dobrý. Doufal jsem, že ze mě bude něco jako Folk3mail blahé paměti. To už mi bylo přes třicet, zavánělo to trapností, že to někdo v tomhle věku zkouší pořád takto amatérsky… I kluci z Květů, kde jsem tehdy celkem často zaskakoval na basu, když jsem jim to pouštěl, byli celkem kritičtí, nejspíš právem.
Má Kygiss nějaké inspirace nebo vzory? Cítíš s někým spřízněnost nejenom charakterem, ale i způsobem tvorby?
Přemýšlel jsem teď pár dní, jaká byla první píseň nebo kapela, u které jsem měl pocit, že i když to zní objektivně „blbě“, tak je to vlastně „správně“. Možná Velvet Underground, jejichž první album jsem si pustil do sluchátek v „Mahence“ (brněnské Knihovně Jiřího Mahena) snad někdy ve třinácti letech. (Největší pecka do hlavy tamtéž nedlouho poté byl ovšem „The Piper At The Gates Of Dawn“ od Pink Floyd, vzpomínám, že jsem pak vrávoral dolů po klasicistním schodišti úplně omámený...) První polovina devadesátek obecně téhle estetice nedokonalosti přála, také to byl vrchol „kazetové kultury“, mixtapeů, nahrávaných z rádia apod. Když je řeč o rádiu, musím zmínit vysílání Rádia Hády, což byla pár let velmi divoká stanice, která vysílala i tzv. Demoparádu, tedy hitparádu demosnímků (nejen) lokálních kapel. Taky nesmíme zapomínat, že rovnici „zvuková nekvalita = kvalita obsahu (pravda)“ má naše generace zafixovanou kvůli normalizaci a ilegálním nahrávkám undergroundu a alternativy, ale i folkařů.
Z těch zahraničních vlivů to byl třeba Beck – příběh mladíka, který se proslavil s amatérsky nahranou písničkou (a albem) byl dost inspirativní. Říkal jsem si: hurá, tak je to tady, je možné ten zločinný moloch nahrávacího průmyslu porazit! Konečně dostanem my umělci na okraji prostor, který si naše originální a silné nápady zaslouží! Další hrdiny tehdejší lo-fi scény jsem poznával až se zpožděním – Sebadoh, Pavement, Smog. Ti u nás byli aspoň trochu známí, ale třeba takové Guided By Voices jsem si objevil sám, když jsem si v obchodě s hudbou někde v Německu nebo ve Francii, kde jsem byl na zájezdu se sborem, náhodně pustil do sluchátek jejich výběrové album. Nebo třeba anglická kapela Hood, o kterých jsem se dočetl v HIS Voicu v recenzi na jejich koncert, a jsem možná jejich jediným českým fanouškem. Jejich první alba, to je čistokrevné lo-fi (jak praví věta na kompilačním albu singlů: „This music is lo-fi and proud.“) To už teda byla nultá léta.
Z české scény potom zásadní postavou byl (a stále je) Petr Marek, jehož tvorbu jsem poznal díky Bohdanovi Karáskovi někdy koncem 90. let – Bohdan se o něm dozvěděl přes scénu amatérského filmu. Samozřejmě Květoslav Dolejší – s tím mám ale problém, že prvních pár písní super, ale pak mi to začne lézt na nervy. O něm už jsem se dozvěděl z internetu. S trapně velkým zpožděním jsem pak objevil a docenil Martina Burlase a J. B. Kladiva. A jistě jsem na někoho ještě zapoměl.
Jak Kygiss vlastně vznikl? A kolik nahrál písní? Mám pocit, že z tvého profilu na Bandzone některé už zmizely.
Jak to vzniklo, to už jsem vlastně zodpověděl. Kolik jsem nahrál písní? Těžko říct, za ty roky (jako čistě Kygiss zhruba mezi lety 2010 – 2014) toho zase tolik nebylo, pořád dokola jsem dělal nové verze stejných věcí. Teď jsem vybral 5 + 2 + 5 + 33 písniček, bylo jich samozřejmě víc, ale buď jsou fakt hrozný, nebo fragmentární, nebo nahraný velmi pracovně, nebo ztracený.
Díky moc za rozhovor i výběr skladeb.
Dovolím si zde poznamenat, že dobrodružství pokračuje: Ondřej Kyass v roce 2025 vydal u pražského labelu Polí5 už pod svým vlastním jménem dvě alba, nesoucí název Nahrávání světa I a II, které dle mého pokračují v “kygissovském” duchu. Obě alba rozvíjejí předchozí poetiku i zvuk a předkládají tu nejsoučasnější a oproti nahrávkám pod značkou Kygiss značně sofistikovanější verzi Ondřejovy domácí tvorby. Nahrávky velmi doporučuji k poslechu.
Odkazy na obě alba zde:
https://poli5.bandcamp.com/album/nahr-v-n-sv-ta-i
https://poli5.bandcamp.com/album/nahr-v-n-sv-ta-ii
Mou recenzi na obě alba otiskl v květnu 2025 magazín A2:
https://advojka.cz/a2-article/2025-11-domaci-ukol-z-pilnosti/
Blubbance – Vánoce (1995)
Vánoce – protože jsem to natočil o vánočních prázdninách, Blubbance je název fiktivní skupiny, slovo, které mi přišlo cool (asi se to má vyslovovat „blabens“) možná tak 10 minut poté, co jsem je vymyslel a nakreslil na obal, pak už nikdy. Půjčil jsem si vícestopou Yamahu B. Karáska, točil ve sklepě nebo u sebe v pokoji. Sice jsem si myslel, že nikoho neruším, ale asi jsem rušil, dokonce je v jedné písni slyšet, jak vejde moje matka do pokoje. Dále jsou slyšet dnes již nefunkční klávesy Korg Poly-61, které jsem vyhandloval od svého bratrance poté, co se dal na letniční víru amerického střihu, takže na nich jsou nálepky s nápisy „Miluji Ježíše“ a „Ďábel je pod mýma nohama“. Zvuk levné kytary je modulován levným multiefektem Zoom 20/20. Nahrával jsem většinou tak, že do Yamahy jsem naklikal bicí, basu a další nástroje, k tomu hrál na kytaru nebo Korg a zpíval. Na laciný kazeťák, mono.
Hudebně je album poznamenané snahou imitovat tvorbu Filipa Topola, včetně jeho typické dikce. Proto se zde často místo zpěvu mluví, deklamuje či vykřikuje. Topolovský styl je cítit i v textech, hlavně pokusy o jakousi halucinatorní magičnost vidoucího/vědoucího – za všechny třeba píseň „Golden Apple“ s fatálně hlubokým „zaklínacím“ hlasem za doprovodu, jenž loví syntezátorovým šufánkem ve vesmírné polévce mytologického bezčasí. Do textu písně „7 koní“ se tak dostal i záhadný Névy, patrně nějaký vládce, postava z raného eposu „Psi a vojáci“ a snad i „Baroko v Čechách“, což jsou jak známo texty Filipova bráchy Jáchyma. V písni „Betonová zahrada“ je použit jeden odstavec ze stejnojmenné knihy Iana McEwana, která na mě svou dráždivě dekadentní a zároveň velmi civilní atmosférou udělala velký dojem. Téma „bordel v pokoji“ mi bylo, jak už to v tomto věku bývá, důvěrně známé. Titulní „Sylvia“ z předposlední písně je Sylvia Plath, jejíž texty v Zábranově překladu Psí vojáci zhudebňovali – snad je to vyznání jakési „plathonické“ lásky k mrtvé básnířce, která ovšem, jak text samotný přiznává, „s tím nemá nic společného“. Hm. V úvodní „Koledě“ jsem využil možnosti svého kazeťáku se dvěma decky (tzv. dvojčete) přihrávat ke kopírující se kazetě zvuk z mikrofonu, ovšem bez možnosti slyšet původní stopu – výsledný troj-čtyř?-hlas je tedy náhodný.
KOMENTÁŘE K JEDNOTLIVÝM ALBŮM
Vždycky jsem měl problém pojmenovávat svoje alba (což trvá dodnes), takže je to prostě druhé album, navíc anglicky, i když se na něm zpívá česky. Točené stejnou metodou na stejné nástroje ve stejných prostorách, v červenci 1996. Už se tu jen zpívá, vliv Filipa Topola mizí. „Jdu večer“ je zhudebněná báseň Jana Hanče ze sbírky Události, basový riff a sound upomíná na „Do You Love Me?“ Nicka Cavea, zatímco „Nejsem“ kopíruje kytarový styl prvního alba The Cure. „Tys mohla“ jsou pubertální Wanastovky, co jiného. Texty k písním „U“ a „Včera sem“ jsem si vypůjčil od svého spolužáka Honzy Tlamychy, s nímž jsme smrděli v lavici na gymplu na Lerchové a sdíleli vášeň pro poezii a takové ty studentské věci. „Horela lipka“ je noisová/velvetovská verze lidové písně, vůbec netuším proč, neměl jsem nikdy k lidové hudbě blízký vztah. Hraju tam na housle à la John Cale. Asi nejosobitější jsou oba ploužáky - „Každý den“ a „Dál“. „Masku“ je čistý punkrock, „Cajdáček“ je nějaká taková indie psychedelie s typickým devadesátkovým groovem. Zde se hodí vysvětlit, proč ten groove zní tak klopýtavě: nepoužíval jsem (až na výjimky) „tovární“ rytmy z Yamahy, ale pěkně jsem to tam nahrál ručně sám, bez kopírování a kvantizace. Sice se to dalo nahrát v pomalejším tempu a pak zrychlit (a možná i nějak zkvantizovat, to jsem ale byl líný prozkoumávat), ale stejně to bylo nepřesné. Na to nahrávat to tak dlouho, dokud to nebude přesně jsem prostě neměl trpělivost; stejně jsem to poslouchal jenom sám, tak co.
Ale jednou jsem to album přece jen někomu pustil, a to na jedné chatě kdesi za Tišnovem, kam jsem se to léto vypravil, byli tam nějací známí. Šli jsme spát, tak jsem se nabídl, že jim to pustím „na dobrou noc“. Byl jsem jak na trní, nadával jsem si, že jsem do toho šel. Snad u toho fakt většinou usnuli. Ráno mi to pak opatrně někdo i pochválil.
To jsem natočil v létě 1997 po maturitě. Docela často jsem se tehdy vídal se svou (již bývalou) spolužačkou Helenou K. Nechodili jsme spolu, ale sdíleli jsme podobný hudební i jiný vkus. Jednou mě kamarádi v čele s Laďou K. Vyzvali, ať s nimi jedu na kole na přehradu. Na kole jsem od dětství skoro vůbec nejezdil a vlastnil jsem pouze malé staré. I půjčil jsem si kolo právě od Heleny K. a docela záhy po startu jsem se na něm vyboural. Nic se mi kromě odřenin nestalo, ale kolo bylo poškozené. S omluvou a studem jsem ho Heleně vrátil (po několika týdnech a – jestli se dobře pamatuju – urgenci jejího otce) a jako výraz omluvy jsem jí dal tuhle kazetu s anglickými písničkami, které jsem mezitím natočil. Sám jsem si kopii neudělal, takže existuje pouze v jediném exempláři, který nevlastním. Nicméně, měl jsem pracovní kazety s „mastery“, ze kterých jsem pak udělal ještě jednu kopii na „best of“ kazetu pro mou budoucí ženu, s níž jsem začal víceméně chodit na podzim téhož roku. Jsou tam slyšet vlivy našich (s Helenou K.) oblíbenců, hlavně Nicka Cavea, trochu i Smashing Pumpkins („Concubine“, „All Right“). „She Walked Thru Me“ je pokus o jakýsi hendrixovský acid rock s docela slušným kytarovým sólem na moje tehdejší schopnosti. „God Save The Lonely People“ je pop-punková odrhovačka s příliš mnoha otravnými stopkami se snahou o cool grungeový přízvuk. Je opět použito Bohdanovy vícestopé Yamahy, v některých písních se ozývají opět (caveovské) kvílivé klávesy Korg Poly-61. To, že se ozývají zároveň ony i kytara svědčí o tom, že byla použita technika nahrávání s backtrackem nahraným na „dvojče“ a potom pouštěným z rodinné hi-fi „věže“, k němuž se zpívalo a přihrávala další kytara. Tím samozřejmě prudce klesala zvuková kvalita.
K těm anglickým písním pak byly přidány i české „bonusy“ - „Ve vedlejším pokoji“, „Cesta je dlouhá“ (inspirovaná soundem butyovským „Starým kovbojem“) a punková miniatura „V sobotu a v neděli“. K nim pak připojuju písně natočené plus mínus v tomto období. „Kočky v dešti“ jsou inspirované Načevou (deska Nebe je rudý) s pokusem o trip-hopový/shoegazeový zvuk a městskou poetiku, bohužel je technicky dost špatná – byl to tuším první pokus o práci s backtrackem z „věže“. Podobně strašný zvuk v jiném stylu má „Jestli se ti“, respektive její hardcore verze, mimochodem už druhá (první byla folková a hrál jsem ji na soutěži Brněnský vrabeček a byl dost rozčarovaný z toho, že jsem nevyhrál). Třetí verzi jsem nahrál na Popové demo a potom ji – s anglickým textem – hrál i se skupinou Cute Kid. Píseň „Rosol“ je trochu vykradená Tichá dohoda („Kotva a kříž“). „Koukej jak jsi“ je o něco pozdějšího data a používá jinou techniku nahrávání, šlo to nějak přes linku, ale už nevím jak. „Rainy Day was in my heart“ zní lehce jako Jesus And Mary Chain v období alba Stoned And Dethroned, taková ta slastná koupel v základních akordech stupnice G-dur. „Filmová hudba à la Tarantino“ vznikla skutečně jako hudba k filmu, který točil nějaký mladý kluk, se kterým jsem chlastal na Skleněné louce, což je legendární brněnský bohémský pajzl. Přirozeně z této spolupráce nic nebylo… Yamahu jsem tehdy prohnal přes nějaké delaye na svém Zoomu, znělo mi to celkem cool.
Jsou to první mé nahrávky dělané na počítači, a dodnes je mám vlastně rád (a třeba z basové linky v refrénu „Za ta léta“ mám dodnes zimomriavky) – čiší z nich nějaká radost z toho, že si můžu docela snadno a rychle nahrát v počítači písničku v solidní (demo) zvukové kvalitě. Bicí jsou MIDI, napsal jsem v notačním programu Finale (a pak vyexportoval do wavky), který jsem se tehdy naučil ovládat, a píšu v něm samozřejmě dodnes (jen v o něco novější verzi). „Láska není mé letadlo“ je vlastně dost Plíhal na to, že jsem ho nikdy moc neposlouchal. Pokud mě paměť neklame, je to variace na název písně „Music Is My Aeroplane“ od RHCP, které jsem také nikdy moc neposlouchal. Píseň jsem pak zpíval i naživo v představení amatérského divadelního spolku Slawjena založeného členy Českého filharmonického sboru, v němž jsem tehdy – a dalších pár pěkných let – pracoval. Píseň „Lunochodec“ jsem poslal do soutěže Cocacola Popstar, snad do úplně prvního ročníku. Je zvláštní, že její 7/4 rytmus tehdy nikoho nezaujal. „Budu tvůj chleba“ svým sloganem připomíná píseň „Buď můj salám“ skupiny Hm…, ale tentokrát jsem byl první já, přísahám.
Album bez názvu čili s/t, dodatečně jsem ho pojmenoval takhle, tím vročením si ale nejsem jist, možná jsem ho natočil o rok dřív. Točil jsem ho během studia na fildě, v malém sídlištním bytě v Brně na Lesné, kam jsme se sestěhovali s mou budoucí ženou, na starý počítač a na software, který používám dodnes (Cool Edit Pro). Bicí jsem dělal ve starých dobrých FruityLoops, snad ještě ve staré verzi, kde nešlo měnit metrum, takže se případné změny taktů musely narvat do 4/4 – bylo to celkem na palici. Samply jsem měl, tuším, svoje, nahrané ve zkušebně – možná jsou to stejné, které jsou na albu Noviny 2000, jímž vyvrcholila má umělecká spolupráce s Bohdanem Karáskem, aby se pak na mnoho let přerušila. To je však jiný příběh. Kytaru jsem točil linkou, asi pořád přes ten Zoom 20/20, basu a klávesy taky linkou. Mikrofon na zpěv – už nevím, asi celkem shit.
Je to vlastně dost ambiciózní, umělecké album. Dva texty jsem si vzal dokonce od Vladimíra Holana („Svit lůny“ a „Není lhostejné“) – co víc „artsy“ může být? Byl jsem tehdy velmi elitářský, poslouchal kapely Rock In Opposition a jiné alternativce, upřímně se snažil přijít na chuť avantgardní a experimentální hudbě a sám se pokoušel ji tvořit. Chtěl jsem po svém skloubit rock a vážnou hudbu a proslavit se tím. Nechci se tomu ale z dnešní perspektivy vysmívat, myslím, že v tom nebyla žádná póza, beztak jsem neměl kolem sebe moc lidí, na které bych tím dělal dojem. Dát dohromady kapelu tohohle ražení se mi nedařilo, pravda, nějak tvrdě jsem na tom nepracoval, doufal jsem jako vždy, že se to nějak spontánně vyvine. Tak jsem se rozhodl natočit si to sám a po svém, jako vždy.
Pouštěl jsem to pak pár lidem, klukům z bývalé kapely, kteří tedy nebyli moc impressed, asi i kvůli zvuku. Pokud vím, album mělo jednoho fanouška – Filipa Sokola, který tehdy s námi (já + Bohdan) hrál nějakou dobu na klávesy v projektu Prvouka, a taky s Budoárem staré dámy (je slyšet na albu Dobrou noc, světlo). Původně začínalo takovým veselým intrem, to jsem si ale nějak do počítače nenahrál a asi se bez něj hravě obejde. Otvírák „V půlnočním rozjezdu“ strašil v mé hlavě a repertoáru ještě řadu let a dočkal se mnoha nových verzí.
Po konci „britpopové“ skupiny Cute Kid (cca 2006 – 2008), jsem na dělání písniček na čas úplně zanevřel a skládal jsem „jenom“ vážnou hudbu. Pořídil jsem si digitální rekordér Micro-BR, takovou šikovnou lesklou krabičku s možností vícestopého nahrávání včetně zabudovaného mikrofonu, bicích patternů, kytarových efektů atd. Na tom jsem bastlil demáče, nevím proč jsem to nedělal na počítači, asi jsem měl pocit, že takhle mám všechno po kupě a s lepším zvukem, hm. Později jsem se k počítačovému nahrávání vrátil, bicí dělal zase ve FruityLoops nebo Finale, později i v Abletonu.
Pořád mě trýznila nedostatečná kvalita mých textů, žádné zásadní pokroky se nedostavovaly, spíš jsem se učil s tím nějak žít. Jako Kygiss jsem byl aktivní mezi roky 2010 – 2014, ale pracoval jsem i se staršími nápady. Písně jako „Nebylo“ nebo „Rozjezd“ nebo „Napij“ jsem natočil snad ve třiceti různých verzích. Několikrát jsem vystoupil i koncertně, třeba ve Staré pekárně, kde nepočetné publikum rušil hlasitým hovorem z vedlejší místnosti sám šéf Tomáš Kytnar – do smrti mu to neodpustím… V roce 2012 jsem se hecnul a sestavil dokonce kapelu (na bicí hrál Tomáš Maňas, bývalý spoluhráč z U-MUSIK, na klávesy Petr Duchalík z téhož bandu a na basu kolega ze sboru David Vonšík). Vystoupili jsme jednou, v brněnském Desertu, a mě na dlouhou dobu přešla chuť se prezentovat naživo. (Mám i nahrávku, ale.. ne.) Ne že by to byla taková katastrofa, ale… ne.
Kygiss EP https://www.youtube.com/watch?v=SuTgC3e6zNM je na YouTube spolu s písněmi „V půlnočním rozjezdu“ https://www.youtube.com/watch?v=jdzkCvqyByc a „Napij“ https://www.youtube.com/watch?v=8b6fLRkl1KE . Něco jsem pak posílal publicistům a do Indies, jak už jsem psal výše, taky do hitparády Startér na rádiu Wave. Reakce byla vlažná. Dnes už jsem na to zvyklý, ale tehdy jsem to bral tragicky. Tak jsem toho zase nechal. Mezitím jsem začal hrát s Květy a Muchou, nechal práce ve sboru, a v roce 2016 natočil „Syntezátor ve dnech, kdy spím“ na surrealistické básně Miroslava Fišmeistera, už pod svým jménem. Svoje věci jsem pak vydal na album Solárium (2019), kde jsou i nové verze pár starých Kygiss-písní (Napij, Okolní stoly, Kufr).
Komentáře
Okomentovat