Hokkaido Records Company
Hokkaido Records Company, zkráceně HRC je domácí nahrávací společnost, která fungovala v relativním utajení od začátku sedmdesátých let až do let devadesátých. Společností prošlo mnoho osobností tehdejší i současné alternativní i “populární” hudby. HRC po několik dekád vytvářela svůj vlastní paralelní hudební svět s vlastním kritickým aparátem, tiskovými materiály i hodnocení nejlepších nahrávek. Svým způsobem tak o mnoho dekád předběhla fenomény typu Songwriting camp, momentálně populární i v našich krajích.
V HRC se potkávalo mnoho originálních hudebních duchů, mnoho písní vzniklých v tvůrčí dílně HRC se později stalo součástí regulerního repertoáru oficiálně působících skupin a mnoho dodnes činných hudebníků si v rámci HRC brousilo své písničkářské schopnosti.
Na historii Hokkaido Records Company vzpomínal jeden ze zakladatelů - Václav Křístek aka Wilcox Koost.
Společnost byla založena v srpnu 1969 na večírku v bytě Václava Křístka na Jezerce (měly přijet tři holky z Mostu, ale nepřijely). Inspirace aktivitami Beatles s jejich společností Apple je zřejmá. Název vznikl díky kresbě Křístkova spolužáka Sama. Byly na ní dvě kantorkovské tváře zobrazené jako bůh Janus a nad tím rozcestník s nápisem Hokkaido. Ačkoliv šlo o náhodnou kresbu při hodině ve škole, znak i jméno přetrvaly celá desetiletí.
Rozmach společnosti však nastal až o šest let později, v roce 1975, kdy se parta okolo časopisu K začala věnovat i nahrávacím aktivitám, které umožňoval velmi kvalitní magnetofon National. Dalo se na něj natáčet stereo, nebo dvakrát mono, což umožňovalo přitáčet k jedné stopě další. V partě bylo několik zdatných muzikantů a co je asi důležitější – autorů, preferujících skládat si vlastní muziku.
To, že od počátku se natáčela „alba“, nebylo v tehdejší době až tak neobvyklé. Dělala to spousta různých part. Asi by bylo dobré připomenout, že obecně velký zájem o rockovou hudbu, byl tehdy soustředěn především na shánění a poslech zahraničních alb, neb koncertů bylo pomálu. Album bylo obecně považováno za nejdůležitější položku v kariéře skupiny. Stejně jako básníci pořádali své verše do sbírek, ač neměli šanci je vydat, milovníci domácího nahrávání točili desky. A dělali k nim obaly.
Zpívalo se anglicky, což bylo také obvyklé – angličtina byla jazykem rocku. Jeden z nejvlivnějších hokkaidovských „songwriterů“ 70. let – Rosťa Volný (Ross Free) – se sice v několika partách proslavil zhudebňováním veršů českých básníků, ale pokud byly jeho skladby natočeny na desky, přetextovávaly se.
Stejně tak se přejmenovával i okolní svět. Všichni měli nová jména – a ne vždy anglická (např. později světově proslulý konceptualista Kovanda byl na Hokkaidu Jerzy Kobaltowicz). Praha se stala Alphavillem (podle Godardova filmu) a každá čtvrť, v níž se něco dělo, dostala jméno. Nejčastěji to byl pokud možno doslovný překlad z češtiny (Vinohrady – Winecastles), jindy zvukomalebná asociace, nebo volná licence – Žižkov - Todor Živkov (hlava bulharských komunistů, proslulý svou tupostí) = Todor Žižkov =Todor.
Pojmenovaný svět byl důležitý pro různé písemné projevy, provázející natáčení. Prvotní inspirací byl rozhovor s Milesem Davisem, přetištěný v bulletinu Jazzové sekce. Geniální jazzman v něm o jakémkoliv jiném hudebníkovi z tehdejší velmi populární a vlivné jazzrockové scény říká: „Toho jsem taky hodně naučil.“ Hokkaidovští protagonisté posléze sepsali články, v níž se o ostatních vyjadřovali: „Toho jsem hodně naučil….toho jsem učil, jak si naladit kytaru…měl by mi být velmi vděčen…“
Následovaly reportáže z natáčení, zprávy z různých akcí, rozhovory. Přibývaly různé postavy jako třeba fotoreportér časopisu Bravo, kterému se v každém článku něco přihodilo. Psané aktivity se později přetavily do vydávání časopisu Hokkaido News, který vycházel celá osmdesátá léta.
Co se týče samotného tvoření a natáčení hudby, odvíjely se ve dvou liniích, které v různé časy chvilkově dominovaly. Na experimentální, vycházející především z živých improvizací a hrátek s magnetofony a více uměřenou písničkovou. V prvních letech se předem složené skladby točily tak, že se dohodla aranže a rovnou vznikala finální nahrávka, když se něco zkazilo, jelo se znovu. Učilo nás to kázni i pochopení různých aranžérských fines – ačkoliv instrumentální základ tvořily většinou akustické a elektrické kytary a basa, vždycky tu byla snaha co nejvíce rozšiřovat nástrojový park: klavír (když byl po ruce), dechové nástroje (s těmi byl kvůli jejich hlasitosti největší problém, Honza Vondráček s eufoniem nebo Tomáš Borovička s lesním rohem hráli většinou ve dveřích do vedlejšího pokoje, na sólo vešli dovnitř a pak byli zase vystrkáni ven), smyčce i první jednohlasé syntezátory, stavěné podle návodů.
Od roku 1978 začaly v souvislosti s novou nahrávací technikou (multifunkční magnetofon Philips) vznikat autorské projekty, do té doby alba podepisoval buď sám Křístek (Wilcox Koost - vznik jména už dnes nedohledatelný) nebo s Rosťou Volným (Ross Free).
V průběhu 80. let přicházeli a etablovali se stále noví muzikanti. Důležitý byl hlavně přínos mladší generace, která sice přijala všechna hokkaidovská pravidla, ale zmocnila se jich po svém. Především – protože doba tomu přála – pokládali za přirozené hrát na veřejnosti, což na starém Hokkaidu nebylo. Pod vlivem české nové vlny se začalo zpívat v rodném jazyce, měnil se nástrojový park i nahrávací technika (čtyřstopé kazetové magnetofony, opravdové syntezátory, automatičtí bubeníci).
Novým velmi vlivným autorem producentem se stal Jan Maxa (Black Rubbish, narozen na Jamajce). Lidí a projektů bylo tolik, že na několika plebiscitech (večírcích, pořádaných v půlročních intervalech, při nichž se poslouchaly a bodovaly projekty, vzniklé za posledních šest měsíců) bylo nutno uspořádat odpolední a večerní program.
90. léta sice přinesla nové možnosti nahrávání i dostupnost nástrojů, ale zároveň rozvála protagonisty do všech světových stran. Byli – jak praví diplomatický protokol – pověřeni jinými úkoly. Hokkaido ale díky možnosti mít studio v počítači stále existuje.
.jpg)
ROZHOVOR S VÁCLAVEM KŘÍSTKEM
Bylo založení HRC zprvu jen vtipem, který odstartoval něco trvalejšího, co vydrželo mnoho desetiletí? Jaká energie držela HRC pohromadě?
Zpočátku to byla jistě jenom hra. Protože však dokázala propojit lidi se stejnými zájmy, které mohli v tomto společenství realizovat, přetrvala..
Předpokládám, že jste hlavním motorem HRC jste byl vy. Kolik úsilí stálo pečovat o takový kolektiv? Co vám HRC dalo nebo i vzalo?
Hokkaido od půlky sedmdesátých let byla především parta. A v partách se tehdy žilo. Kromě tvorby muziky vznikaly i jiné aktivity: Liga proti slunečním paprskúm, Alphavillská topografická společnost, silvestrovské rozhlasové stanice…Bavili jsme se.
Pevnou součástí vesmíru HRC je rovina mystifikace - pseudonymy a umělecká jména, funkce a opakující se spolkové události. Je tato rovina ovlivněna nějakým předobrazem, nebo se v ní zrcadlí vznik HRC jako svého druhu studentské recese?
Rovina mystifikace, vlastního kódovaného slangu, kterému rozumí jen zasvěcení, má dlouhou tradici. Trampové si přejmenovali českou krajinu, nejrůznější hospodská společenství byla všude okolo. Takže konkrétní předobraz nebyl. Určitě ale měl na nás vliv třeba způsob, jakým Cimrmani popisovali staré fotografie. Dávali jim jiný výklad, to jsme dělávali také.
Jak vypadaly plebiscity HRC? Jak vypadalo bodování nebo hodnocení nahraných projektů? Byl v tom i prvek soutěživosti? Udílely se nějaké ceny nebo tituly?
Letní plebiscit byl poslední sobotu před prázdninami, zimní poslední sobotu před Štědrým dnem. Pořadí, v jakém budou projekty pouštěny, se losovalo. Posluchači dostali papír se seznamem skladeb – od počátku 80. let už fungovaly první malé počítače a tiskárny – a každou mohli ohodnotit. Už nevím, jestli nejdřív fungovala stupnice 1 až 5 nebo 1 až 10. Kromě číselného ohodnocení mohl posluchač připsat skladbě hvězdičku. Ty se sčítaly a v případě rovnosti nasbíraných bodů rozhodoval právě počet hvězdiček. Po přehrání všech skladeb se odebrala skupinka odpovědných počítat a ostatní se mezitím věnovali veselení. Pak přišlo vyhlášení, fotografování, případně odměna v podobě přízně některého z děvčat.
Prvek soutěživosti se objevil – nikdo nechtěl prohrávat. Ale nedalo se kalkulovat, s jakým žánrem máte šanci na vítězství. Někdy pohořeli popaři a vítězili avantgardisté a experimentátoři (s vyjímkou dlouhých experimentální skladeb – ty se hity nestávaly, museli je posléze ocenit až kritici).
Pamatuju si na jediný recept na úspěch – zapojit do natáčení děti, což s přibývajícími léty nebyl problém.
Po plebiscitu si projekty začaly žít vlastním životem. Pokud si některý konkrétní projekt začali kopírovat i další lidé, počítaly se zlaté desky. (Tuším dva nezůčastnění lidé, rovná se jedna zlatá deska). Pak se dělaly recepce a tam se zlaté desky předávaly.
Ale nemějte příliš vznešené představy – všechno to byly především bouřlivé mejdany.
Řekl byste, že HRC byl trochu “exkluzivní klub”? Nebo byl i otevřený nově příchozím a zájemcům zvenčí? Odkud se vzala nová krev HRC v 80.letech?
Party se rozšiřovaly přirozeně – většinou si někdo přivedl partnera/ partnerku odněkud zvenčí. Muzikanti začali přicházet ve větší míře v osmdesátých letech. Vždycky musel někdo někdo znát a přivést. Tak Tomáš Mika (Milkmike) přivedl Petra Venkrbce (Albert Hall), ten Františka Svačinu (Frankie Lunch) a ti zase Honzu Maxu. A tak dále. Právě v osmdesátých letech byl po nové krvi docela hlad.
Mnozí z členů HRC byli aktivní hudebníci. Jak se měla k sobě jejich činnost v HRC a jejich veřejná činnost koncertní a nahrávací? Byla HRC tvůrčí laboratoří, kde se věci zkoušely “nanečisto”?
Muzikanti druhé hokkaidovské generace pokládali aktivní hraní za přirozené a hokkaidovskou tvorbu stejně tak. Spousta jejich písniček, vzniklých pro Hokkaido, se dříve nebo později objevila na playlistech jejich kapel. To, že absolutní většina hudební scény, pro které bylo vydání oficiální desky jen velmi těžko dosažitelné, vydávala svou tvorbu na kazetách jako alba, bylo tehdy naprosto normální.
Bylo HRC spíš tajný spolek, nebo byla za projektem nějaká ambice prorazit nějakým způsobem ven? A s tím souvisí i dotaz na ono období 90.let, se kterým přišel útlum činnosti: Myslíte, že HRC splnilo svůj účel jakési chráněné dílny pro spřízněné duše a ve svobodné společnosti už důvody pro jeho další činnost pominuly?
Viz výše. Kdo chtěl, měl ambici prorazit ven. Kdo nechtěl, zůstal u domácího nahrávání. Poměrně velká část tvorby druhé půle 80. let nakonec vyšla po listopadu v nejrůznějších konstelacích na oficiálních nosičích. To, co nazýváte chráněnou dílnou, už nebylo potřeba. A taky – už nebylo tolik času na téměř nepřetržité návštěvy hospod a mejdany, proložené nahráváním, jako dřív.
Jak mohl tak olbřímí a časově obsáhlý projekt, na kterém se navíc podílelo mnoho relativně známých lidí zůstat prakticky neznámý?
Hokkaido se mimo své zdi občas objevilo v podivuhodných souvislostech a situacích.
Ještě v 80. letech se jeden kamarád dostal do Švédska a na nějaké party ve Stockholmu mu pustili – jak říkali - českou kapelu. Byla to k jeho překvapení Mixáž. (Mixáž byla synthpopová skupina ve složení: Dan Fikejz, Václav Křístek, Tonda Vomáčka, Jiří Spilka - jedna ze stálic hokkaidovských eighties) Jak se tam kazeta dostala, se zjistit nedalo. A takových historek je více – mnohé má Maxa (Black Rubbish). Občas se o Hokkaidu mluví na seminářích o městských subkulturách, naposledy jsem psal nějaké poznámky pro nějakou konferenci v Kanadě. Reprezentativní výběr chtěl svého času vydat Mojmir Papalescu (Papež). Nakonec zůstalo jen u plánu..
Jaká je současnost nebo i budoucnost HRC? Probíhá stále nějaký spolkový život?
Bouřlivé partové časy jsou minulostí, ale dávná příslušnost ke smečce platí dodnes.
Termínem Hokkaido se dodnes označuje určitá část bývalé velké party, ale muziku už neprovozuje. Ono je to těžké, ředitelé ve velkých společnostech, vysocí úředníci ministerstva, umělci, majitelé firem a důchodci mají jiné starosti a hudbu už jen jako koníček.
Někdo se mu věnuje více, jiný méně. Někdo vůbec. Je to paradox, neb dnešní možnosti domácího nahrávání jsou úžasné.
Komentáře
Okomentovat