Black Rubbish
Za projektem s názvem Black Rubbish stojí Jan Maxa - baskytarista, působící například v prvních sestavách skupiny Vltava z 80. let, v rockovém šansonu Činna a momentálně hrající v aktuální sestavě Zuby Nehty. Jeho domácí projekty nahrávané pod hlavičkou Black Rubbish vznikaly během několika dekád a jejich zvuk i styl se v průběhu času měnil a vyvíjel. Home recordingový projekt vyústil v polovině 90. let v živou kapelu s názvem 69, jejíž tvorba je zaznamenaná na raritním CD, které vydalo Bum Bum Records v roce 1997.
V roce 2016 vyšla na kazetě nahrávka projektu Pět let stará věc, na které se podílel zvukař, hudebník a producent Ondřej Ježek a která podobně oživuje materiál z Black Rubbish a uvádí ho v nové souvislosti. Pět let starou věc lze dnes dokonce poslouchat na streamingové platformě Spotify.
Zbytek tvorby Black Rubbish však je už spíše dobře utajený a přístup k nahrávkám projektu měli během mnoha dekád tvorby Jana Maxy převážně jeho přátelé a spřízněné duše, i když v předrevolučních časech putovaly kazety s domácími nahrávkami mnohými nezbadatelnými cestami a tak si i kazety s nápisem Black Rubbish někdy našly své posluchače.
V kolekci záznamů Black Rubbish, které se kě mě dostaly jsou i nahrávky s vročením 1985. Projekt je tedy už téměř čtyřicet let starý. Co předcházelo jeho vzniku? A jak se v průběhu let měnil? Funguje vlastně Black Rubbish ještě?
Black Rubbish je moje přezdívka jako člena volného sdružení Hokkaido Recording Company, což byla partička milovníků domácího nahrávání sdružená kolem režiséra Vaška Křístka, s kořeny ještě v sedmdesátých letech. V Hokkaidu musel mít každý minimálně dvě anglicky znějící jména – jedno jako hudebník, druhé jako kritik, tedy posuzovatel nahrávek těch druhých. Dvakrát do roka se u Křístků (Koostů) doma v Ďáblicích (Devil Hills) dělal takzvaný plebiscit, kam každý přinesl své nové nahrávky a všichni o nich hlasovali.
Mě do Hokkaida uvedl můj tehdejší spolužák na MFF UK, František Svačina (Frankie Lunch) a tvořili jsme tam ještě s Petrem Venkrbcem (Albert Hall), Martinem Kučajem (Burning Snow), Kateřinou Nejepsovou (Kate Jungle, dnes Jirčíková) a Danielou Čelkovou (Leather Woman, dnes Litváková) jakousi mladou generaci, která do lehce zatuchle hipízáckého Hokkaida přinášela nový vzduch, který Koost nazval ujhulámem, což je prý maďarsky nová vlna.
Můj první plebiscit byl právě v zimě 1985, ale domácí nahrávky jsem začal dělat o něco dřív, v letech 1983 a 1984 na magnetofonu B43, buď sám nebo s Jindřichem Biskupem a Martinem Klapperem.
Btw, moje „kritické“ jméno v HRC bylo Linda Libido.
Black Rubbish se měnil tak, jak se vyvíjely moje fascinace hudbou – od undergroundu přes elektroniku, reggae, dub až po styl, který jsem sám pro sebe nazval „divnej pop“.
A ačkoli BR dnes aktivně nepůsobí, nic mu nebrání, aby pro HRC něco po letech zase nenahrál, protože pokud vím, u Křístků se pořád ještě nahrává a poslouchá.
Black Rubbish je tedy sólový projekt, nebo se snad dá říci jednočlenná kapela, do které občas vstupují hosté?
Jak plyne z výše uvedeného, Black Rubbish jsem já a na svých nahrávkách jsem většinou s někým spolupracoval. Těch lidí byla celá řada – bubeník Honza Lorenc, basák Ondřej Soukup, kytarista Martin Kučaj, klávesák František Svačina, saxofonisté Petr Venkrbec a Martin Hájek, vibrafonista Radek Krampl, mnoho zpěváků a zpěvaček…a to jsem na spoustu lidí zapomněl.
Je Black Rubbish tajný projekt, nebo má své posluchače a diváky? Vystupoval někdy veřejně?
Hokkaido bylo tak trochu světem pro sebe – sami jsme si nahráli, sami poslechli a pochválili. Ale moje nahrávky z 80. let dost kolovaly světem, takže se mi občas stává, že mi někdo říká, jak na nich vyrostl. Jednou mi taky přišel přes někoho pochvalný dopis od Vlasty Třešňáka, tehdy ještě z emigrace, že to slyšel a že je to bezvadný, jen tak dál. Z toho jsem měl velkou radost.
Na ty domácí nahrávky pak v devadesátých letech navázala kapela šedesátdevět, která ty písničky hrála živě a také znovu nahrála na CD, které vyšlo v roce 1997.
Dalším projektem navazujícím a přímo vycházejícím z tvorby Black Rubish je nedávná kapela Pět let stará věc. Její album vyšlo na kazetě v roce 2016 a loni dokonce vystoupila živě v klubu Kaštan. Je to podobný příběh jako vznik kapely šedesátdevět? Berou na sebe skladby a hudba Black Rubish jednou za dvě dekády živou podobu?
To je trochu jinak. Šedesátdevítka pořád existuje, vede sice poněkud pasivní existenci, ale na vyzvání ráda zahraje. Je to ale čistý revival mých nahrávek z 80. let, pár pokusů přidat do repertoáru něco nového nikam nevedlo.
Pět let stará věc bylo původně jméno připravované, leč nerealizované hokkaidovské desky, na něž jsem si vzpomněl, když jsme u Ondřeje Ježka v Jámoru nahrávali se Zuby nehty alby kusy. Ondřejovo studio mi připomnělo ten můj pokoj se spoustou nástrojů, komb a zvukařského bince a dostal jsem hroznou chuť něco tam nahrát. Tak jsem vysypal šuplíky, některé třicet let staré, jiné docela nové a s Ondrou a pár dalšími skvělými muzikanty jsme si pár týdnů v Jámoru hráli. Nápad zahrát to živě přišel dodatečně, nejdřív to bylo uvedeno jako první a poslední koncert, pak druhý a poslední, a před třetím se někteří vzepřeli, že už se na to necítí. Jestli to někdy oživíme, nevím, ale asi bych docela rád.
Obsahovala tvorba Black Rubish, nebo obecně celá tvorba HRC prvek mystifikace? A pracovalo se s tím nějak cíleně, nebo to byla spíš jen legrace?
Například na nahrávce nazvané Bříza, Dub a Šandrlák je uvedeno, že autorem všech skladeb je Ota Boleška, herec Národního divadla, který zemřel v roce 1917.
Hokkaido byla jedna velká mystifikace. Když se Křístkovi zalíbíte, třeba vám ukáže Hokkaido News, což byl samizdat, který vydával, a kde se to mystifikacemi jen hemží. Jak jsme přišli na Otu Bolešku, to už si nepamatuju, ale bylo to zcela v duchu téhle party.
Jaké bylo technické zázemí Black Rubbish? Jak probíhalo nahrávání a je technická stránka nějak určující pro zvuk nebo styl projektu?
Studio jsem měl doma v pokoji, bylo tam pianino, bedna Vermona Regent s nádherným plechovým halem, echolana, kytara Tornado a jakási příšerně zrasovaná basa, na kterou jsem pak hrál i s Vltavou. Klávesy jsem si většinou půjčoval, dokud jsem nekoupil výtečné Delicia Mini, které zvlášť přes booster zněly úplně báječně. Automatické bubeníky jsem si taky půjčoval, když už jsem nemohl poslouchat moje vlastní CASIO PT 30, což bylo dost brzo. A měl jsem taky všelijaké podivné nástroje jako Pille nebo maďarský jednostrunný Elton.
Nahrával jsem nejdřív na páskový B43, který umožňoval dohrávat k jedné monostopě druhou, nebo i dvě stopy sloučit do jedné a k nim přihrát třetí, ale už se znatelným snížením kvality. Zas na tom ale šly dělat smyčky a taky vypnutím pohonu náhlé plynulé zvýšení frekvence.
Dokonalosti jsem dosáhl zakoupením double-decku Aiwa WX 220, který měl několik fantastických vlastností, jako mixovaný mikrofonní vstup a nezávislé dolby na každém decku. Nahrával jsem z kazety na kazetu a přes mikrofonní vstup přidával další stopu. Kvalitu zvuku jsem udržoval tak, že jsem nahrával na chromové kazety na dolby B a přehrával jsem je s přelepkou přes indikaci chromky na dolby C, což přiostřilo výšky a potlačilo šum, takže se daly udělat až čtyři overduby.
A v devadesátkách pak přišel čtyřstopý kazeťák.
Je Black Rubbish spřízněný s nějakými dalšími projekty, profesionálně nebo ideově? Vznikl projekt na základě nějaké inspirace?
Jak jsem psal, byli jsme parta mladých ujhulámistů, takže jsem kromě svých nahrávek také třeba produkoval singl Františka Svačiny nebo maxisingl Kateřiny a Daniely nebo přinášel do Hokkaida všelijak upravené nahrávky kapel, v nichž jsem účinkoval, jako třeba Vltavy. Také jsem udělal pár coverů nahrávek jiných hokkaidovských muzikantů, třeba Psího hodináře od Dana Fikejze.
Mou největší inspirací bylo reggae a dub, to je celoživotní láska, a pak kapely, s nimiž mě většinou seznámil Mirek Papež a které posouval hranice popu někam do podivna, jako byli Scritti Politti, Suicide Twins nebo třeba Was (not Was).
V čem spočívala produkce nahrávek ostatních členů HRC?
Původní jádro Hokkaida produkovalo, jak už jsem zmiňoval, hudbu hodně ovlivněnou hippies a undergroundem, ale byly tam i popaři jako Dan Fikejz (Don Fickasso) s kapelou Mixage nebo Ondra Soukup (Andy Pennybuy), který v Hokkaidu premiéroval třeba Slušného člověka. Postupně ale přicházeli mladší a žánry se rozpučely, Venkrbec přinesl jazz, já dub, vznikala uskupení na jednorázové projekty atd.
Část tvorby Black Rubbish tvoří převzaté písně. Jakou úlohu hrají v projektu a co vlastně bylo motivem pro jejich zaznamenání?
Ono to zas vychází z mé fascinace reggae a dubem, kde je cover – či jakýsi volnější derivát - jednou ze základních metod tvorby. Můj nejspíš první cover byla dubová verze Internacionály, za kterou jsem byl vyšetřován StB a podmínečně vyloučen ze studia na vysoké škole za „porušení pravidel socialistického soužití“. Později mě hrozně bavily covery, které měnily žánr – Smoke on the Water jako latina, Highway Star jako reggae.
Vy jste působil a působíte v různých profesionálních hudebních skupinách. Jakou potřebu saturuje domácí projekt jako Black Rubbish někomu, kdo se pohybuje běžně pohybuje na hudebních pódiích?
Domácí nahrávky otevíraly obrovské pole experimentů se žánrem, zvukem, jeho zdroji a zpracováním, to mě vždy lákalo. A Hokkaido bylo báječné prostředí pro tvorbu, parta lidsky sevřená, ale myšlenkově otevřená a velice tvůrčí. Navíc nejsem nijak technicky zdatný hráč, takže domácí nahrávky mi umožnily realizovat leccos, co bych naživo zvládal s obtížemi.
První nahrávky BR jste točil sám na magnetofon Tesla v primitivních podmínkách, kapela Pět let stará věc natáčela ve studiu a dokonce je jejím členem uznávaný zvukař a producent Ondřej Ježek. Máte pocit, že omezené technické vybavení k domácímu nahrávání patří a že třeba přináší i nějakou specifickou kvalitu, kterou v profesionálním studiu nelze dosáhnout?
To je právě úžasné na Jámoru a na Ondřejovi, že s ním jde v technicky dokonalém studiu vyrobit ten prasácký zvuk, typický pro domácí nahrávky 80. let. Ze zvukové podoby Pět let stará věci mám děsnou radost, je to úplně přesně tak, jak jsem si to představoval.
Komentáře
Okomentovat