Prvorozený kočí

 

Ohlasy diváků po comebacku skupiny Prvorozený kočí: “Proč nám zase působí svým vystoupením tolik bolesti?”

Kočí v Chotči je hudebně-divadelní festival pořádaný od roku 1996 ve vesnici Choteč u Jičína každoročně druhý srpnový víkend. Festival pořádá Zahrádkářský a sportovní spolek Choteč, jehož členem je Daniela Grohová, dcera zakladatele festivalu Ladislava Groha, který je také jedním z protagonistů hudební skupiny Prvorozený kočí - stejně legendární jako neznámé. Existence dodnes fungujícího festivalu se přímo odvíjí od aktivit této skupiny, pokoušející svým náročným hudebním stylem trpělivost tehdejších posluchačů. Svědectví o vzniku skupiny a festivalu podává sama Daniela Grohová:

“Legenda praví, že když byl táta ještě za studentských let na výletě v tatranské dolině, vyměnil tam s nějakým Slovákem vodní meloun za mandolínu a prohlásil se muzikantem. Měl také kamaráda Pavla Kolašína. Spolu chodili na matfyz, bydleli na koleji Hvězda a po večerech si hráli. Skládali texty a vyluzovali zvuky na hudební nástroje, recitovali a zpívali. Založili kapelu Prvorozený kočí a chtěli být vidět a slyšet. Bohužel měli možnost objevit se na jevišti jen dvakrát. Jednou v klubu koleje Trója a jednou v rámci estrádního večera Armáda se baví. Publikum vydrželo tři písničky, ale pak je vypískalo. Snad to bylo proto, že zároveň s kapelou založili nový hudební styl, tzv. absurdní hudbu. A protože jejich potřeba udělat alespoň jednou za rok něco naprosto neužitečného je neopouštěla, rozhodli se založit festival. Festival, kde by mohli být vším – hvězdou večera, zvukařem i výčepním. Tak vznikl Kočí v Chotči. To bylo tátovi už tolik, kolik je teď mně. A mně v té době byly dva. To celé tedy byla legrace. Okolo Prvorozeného kočího se vytvořil jakýsi kult a všichni si hráli na to, že můj táta Láďa a jeho kamarád Pavel jsou nedostižní zpěváci a hráči na hudební nástroje. Stanovilo se tradiční datum festivalu – druhá sobota v srpnu –, který měli všichni jejich fanoušci v paměti při plánování prázdnin a dovolených. Všichni, kdož vystupovali, byli totiž studenti nebo pracující lidé a živilo je cokoliv jiného než umění. Na prvních ročnících festivalu Kočí v Chotči byly ostatní kapely na programu uváděny jako „předkapely“ nebo jako „pokapely“ Prvorozeného kočího. 

Moje mamka se za ně trochu styděla. Letos (v roce 2020) se Prvorozený kočí rozhodl opět vystoupit, na což řekla: „Ježiš, to bude zas vostuda.“ Ale ostuda to nikdy nebyla. Nebo alespoň jsem tam žádné zostuzení nevnímala. Podezírám spíš mamku, že ve skrytu duše touží, aby táta uměl hrát i „ve skutečnosti“. I ve „skutečnosti“ a ne jen v té hře na to, že hrát umí. Takže vlastně hrát umí, akorát hraje jinou hru, než by chtěla hrát mamka. Asi neznám člověka, který by si hrál tak důsledně jako můj otec.”

I

Informace o složení kapely opsaná z webových stránek festivalu Kočí v Chotči:  

Mgr. Pavel Kolašín - kytara (někdy zpívá) 

Mgr. Ladislav Groh - mandolína (někdy housle)  

Fragmenty někdejší kapelní slávy může laskavý posluchač ohledávat na starém webu festivalu, ze kterého se dá putovat na spoustu nefunkčních odkazů, ale také například na stránku festivalu z roku 1999. Toto putování je i zajímavou cestou po opuštěných zákoutích historického českého internetu. Surfování na prehistorickém internetovém surfovém prkně můžete začít zde:

https://www.artgallery.cz/koci/ 

Festival má však i svou internetovou současnost, zájemci se mohou o jeho programu informovat na jeho webových stránkách:

https://www.kocivchotci.cz/domovská-stránka

nebo na Facebookovém profilu:

https://www.facebook.com/kocivchotci

Legendu Prvorozeného kočího vytvářela především skupina sama o sobě, jak to tak často bývá. Níže přikládám výběr z fiktivních recenzí a ohlasů na tvorbu skupiny, uveřejněných na jejím webu. Ačkoli předpokládám, že jde o ohlasy smyšlené, poznávám různé typické odsudky a poznámky, jimž se v začátcích nevyhne žádný hudební experimentátor. Myslím, že větu “A nějakou písničku neumíte?” slyšel snad každý, kdo se pokoušel své posluchače uctít provozováním improvizované hudby.

Není však příliš projektů - a to ani mainstreamových - po kterých by zbyl festival s více než dvacetiletou tradicí, který navíc rok od roku roste a vyvíjí se do stále větší zajímavosti.

Co říci o tomto progressiv cosmicos sound system unlimited projektu? Je to fakt nářez. Předčilo to má očekávaní ve všech směrech. Dal jsem si kus s názvem Mozaika a stálo to fakt za to. Klidné pasáže střídá nezadržitelná kanonáda energie, doprovázená na mém monitoru zvláštním multifrekvencionálním vizuálním vlněním. Už se těším, až se z toho vzpamatuju a dám si další díl apokalypsy, podle mého názoru ne na dlouho utajitelného projektu v nevědomosti ostatních neinternetových médií.  

Posluchač z Litoměřic

Je stejně směšné, že přijede tolik lidí přes celou republiku, aby vyslechli několik Vašich podivných písní.

Předsedkyně ostravského fanklubu z Ostravy k členům skupiny 

Je zvláštní, jak pěkně umíme hrát, když ani jeden z nás nemá hudební sluch.

Členové skupiny mezi sebou

Jsem z jejich hry nervózní a stresovaná jako pštros, když jeden začne hrát sólo, začne sólovat i druhý, aby nebyl pozadu, člověk neví, na co se má soustředit a co poslouchat, když obojí je strašné.

Jedna posluchačka 

Nic si z toho nedělejte, oni (diváci) nerozumějí kvalitní hudbě.

Organizátor předchozího koncertu ke členům skupiny po skončení koncertu 

A nějakou písničku neumíte?

Režisér televizního pořadu Armáda se baví