neděle 24. prosince 2017

Květoslav Dolejší



O Květoslavu Dolejším se toho napsalo mnoho, mnohými byl veleben za své originální nahrávky ze začátku tohoto století, vyšlo mu několik “oficiálních” alb, jedno za všechny budiž album Trupec, vydané pražským vydavatelstvím Polí5 v roce 2006. Další dvě skvělá alba můžete stáhnout na stránkách labelu Sakraphon.  Tajuplný rockový písničkář a samorost, lo-fi bůh, či rockový pábitel, sociální neurotik, který hraje přes třicet bustrů, největší solitér české scény - to všechno byl a je Květoslav Dolejší. Superlativy i žerty stranou, ale pakticky všechny nahrávky Květoslava Dolejšího jsou přímo učebnicovým příkladem lo-fi nahrávání z éry 90. let a jako takové právem zaslouží čestné místo v Endemitních archivech. 

Pokusil jsem se ze Slávka vymámit nějaké jeho dosud nevydané nahrávky a také nějaké rozumy stran jejich původu.
  


Jak se to vlastně všechno nahrávalo? A to bylo tvoje domácí nahrávání přípravou na nějaký živý projekt, nebo jsi chtěl zaznamenat sám pro sebe svoje nápady? 
Hele, to je jednoduchý - všechno je to nahraný doma, na kazeťák Sharp koupenej v Tuzexu, za 1300 bonů, který jsme vyšmelili s vexlákama asi za bůra, někdy v roce 1987. Ten měl funkci mix mic, tak mě nic lepšího nenapadlo, než nejdřív nahrát bubny, dát kazetu do tý přehrávací části, a ono to do toho pořád šlo domíchávat, na to jsem přišel úplně náhodně. Takže do toho jsem nahrál další nástroje a zase jsem to dal zpátky, prošlo to asi přes čtyři kazety a výsledek je tohle. Ten kazeťák byl několikrát ukradenej, nebo ztracenej. Potom jsem měl čtyřstopák Tascam, ten jsem si kupoval v roce 1997, přímo už za účelem domácího nahrávání. Poslal jsem to kamarádovi z vojny, a pak to mělo i nějaký ohlasy...co to bylo, nejposlouchanější demo roku, nebo něco takovýho? 
Bicí jsou třeba nahraný tak, že to snímaly sluchátka, který jsem pověsil tak do půlky těch bubnů, kde fungovaly jako mikrofon. Byla to dobrodružná akce. Šlo jenom o to, že jsem z toho měl sám radost. Potom na čtyřstopáku jsem se s tím prděl mnohem víc, tam už jsem to vymakával, ale třeba to nakonec bude hučet ještě víc. 
Na tom prvním albu to bylo všechno nahrávaný na kytaru Proxima, kterou mi koupil tatínek, když mi bylo 18 let. Ty Proximy to byly takový sračky s nějakým snad uhlíkovým snímačem, ty byly ještě horší, než Jolany. S těma jsem pak taky nahrával. Pak jsme z první nahráli album s mým tatínkem přímo, táta harmonika a já buben. Taky nějak rok asi 1993-94.
Jinak, nikdy jsem ani nepomyslel, že bych to snad měl hrát někde koncertně. To samotný nahrávání - to bylo to ono! Jen jsem si chtěl vyzkoušet, že to taky umim. 

Jaký máš vztah ke svým starším nahrávkám? 
Když to beru zpětně, tak pro mě je vůbec nejlepší ta první kazeta, New Kids Under The Block, tam jsem o tom vůbec nepřemýšlel, to prostě tak vyplynulo.
Další album pak bylo Za ma ra za li na, to jako zmrzlina - to jsem se snažil mluvit pražským přízvukem. To už jsem hrál v tý trashový kapele, tohle byla taková bokovka. Nakonec to není ani se zpěvem. Pořád jsem to natáčel na toho Sharpa. Když už jsem to nahrával počtvrtý, tak ty bicí, co byly původně docela čistý, už začaly hučet a celý to dostalo takovou patinu. To je vlastně instrumentální,no, možná tam je jedna skladba zpívaná. Ono je to všechno dost metal. Vyrůstal jsem na dixielandu a Ivanu Mládkovi, a když jsem chodil do šestý třídy, tak můj brácha přitáhl nějaký heavymetalový desky. To bylo něco úplně jinýho, bylo to tvrdý, bylo to tam. Takže tohle byla taková moje reakce na metal a na Pixies. Byl jsem především metalovej fanoušek. Ale na vojně mi právě kámoš pustil Pixies, Fugazi, a najednou jsem objevil kytarovky, všechno se otevřelo, a na tý první nahrávce jsem si to všechno zkoušel. Tak jsem to takhle chrlil, než jsem si zakoupil ten Tascam. Mezitím byly taky nějaký prodlevy, kdy jsem na hudbu zanevřel a nechtěl jsem nic dělat. Teď teda zanevírám pořád znovu a znovu, a v podstatě nic novýho neposlouchám, všechno mi přijde stejný a nuda,
ale to musíš znát sám, že už ti ty novější věci lezou hůř do hlavy. 
On je to vlastně všecko takovej metal, ten můj archiv. Tak snad nebudeš zklamanej, očekáváš alternativu a on to bude thrash metal. Teď myslím např. nahrávku z vojny, ale tu jsme tady nestihli nahrát - tak nic. 




Ale to je takovej "jinej" trash metal. Vždyť to jsou takový docela hezký písničky. Má ty tvoje kazety ještě někdo? Dostalo se to k lidem? 
Určitě, to někdo má. To jsem různě posílal a rozdával kamarádům. 

Jak jsi se vůbec dostal k Josefu Jindrákovi, který ti v roce 2007 vydal album Trupec na svojí značce Polí5? 
S Josefem jsme se potkali přes Šolicha, kterej čirou náhodou bydlel ve stejný vesnici. On mi řekl, že má jednoho kamaráda, kterej sbírá úplně nejvíc nahovno nahrávky a že zrovna já bych ho možná zaujal. To bylo asi někdy v roce 2006. Netušil jsem že jde o nějaký nakladatelství. Ze všech labelů jsem si vždycky dělal srandu, všichni jsou furt na nějakým labelu. To jsem já nechtěl. Tak maximálně dát někam na uložto. Další deska, co připravuju (asi 7 let), to rozhodně nikde nevyjde, fláknu to na uložto. 
Šolich mě tehdy přemluvil, abych to Josefovi dal. Předal mu obaly, co mi udělal na CD Trupec. Já měl svý vlastní obaly. Všechny ty ostatní nahrávky jsou dělaný u mě doma, až na tuhletu desku. Tu jsem nahrál u kamaráda Zbyni, na Starým Mlýně Byšice. Tam měl zkušebnu a nějakej osmistopák. Tou dobou mě začali lidi otravovat o nějaký nahrávky. Já nic neměl , třeba nějaký cédéčka, kdo by to furt kupoval nebo pálil, stejně jsem ani žádnou vypalovačku neměl. Nebo přístup na internet - nic. Takže jsem nahrál tohle, jakože demo. Prodával jsem to za patnáct korun, ne teda, že bych Josefovi chtěl kazit kšeft, myslím, že teď už je mu to asi stejně jedno. 
Těch mých předchozích nahrávek se ujal Fido a vydal to na značce Sopel jako dvojcédé KD0103. Byl pak trošku naštvanej, že jsem to pak vydal u konkurence. Nějak jsem teda nechápal o jakou konkurenci mu jde. 





Po té desce Trupec se o tobě chvilku psalo, ne? 
Spíš už před tím. Ten článek v Respektu vyšel v roce 2004. Setkal jsem se tehdy přes kamaráda s novinářem, teda publicistou. Přivezl jsem mu nějaký svoje věci a vyprávěl jsem mu: dělám to tak a tak...On si za hodinu a půl udělal dvě poznámky, vylemtal při tom tři čtyři piva a říkal, že mi to pošle k autorizaci. A to proběhlo tak, že mi volal z mobilu na pevnou linku, čemuž jsem rozuměl asi každý třetí slovo, jelikož tam asi nebyl moc signál a já jsem k tomu byl ještě ožralej. Tři minuty mi něco četl, jestli souhlasím, já mu řek: jasně, dej to tam. No to víš že tam byly chybný informace, ale vystihl to nakonec dobře. 




Pracuješ na něčem novém? 
Před pěti lety jsem byl na operaci srdce, to mi dost změnilo život. Dřív jsem to všechno dělal pro radost, teď už je to trošku jinak. Asi dva roky potom jsem měl posttraumatický stres. To jsi mě tenkrát akorát zastihnul, mě to bylo nějak jedno, ani hledat tyhlety starý archivy se mi už nechtělo. 
Teď bych rád na něčem zase pracoval (už pracuju), ale nemám moc na čem, počítač nefunguje, čtyřstopák zničenej. A další věc taky je, že jsem lemra líná. Třeba jenom ty bicí na pady cvakám dvě a půl hodiny, a z toho to dá čistý hudby tak dvě minuty. To je takovej automatickej bubeník, že když chceš udělat nějakej trošku netradiční přechod nebo změnu, tak jseš v háji. Mám v prdeli krátkodobou paměť, takže já už teď nevím co jsem tam nahrál, a to bylo před čtrnácti dny. To si nepamatuju. Co jsem dělal v roce 1993, to vím. Nebo v roce 1971, kdy jsem se narodil. Já si to pamatuju. I prenatální stádium si pamatuju. 



Raritní nahrávky Květoslava Dolejšího si můžete poslechnout a stáhnout zde:



Jedná se o nahrávky z vojny z roku 1991 a 1992, kazetu New Kids Under The Block, album Zamarazalina, Přísně Logické z roku 1997, bezejmenné album z roku 1998 a dokonce záznam Dolejší hrají lidovky z roku 1991, kde Květoslav doprovází na bicí svého otce. 


Další informace a zmínky o Květoslavu Dolejším zde:















UložitUložit

Dia Archa




Pod trochu záhadným názvem Dia Archa se ukrývají Michal Kořán a Filip Homola, jinak tvořící skupinu Kora et le Mechanix, založenou v roce 2004, která nahrála několik alb vydaných mimo jiné pražským vydavatelstvím Polí5.




Album 10 000 žárovek ke stažení:

Album 300 měsíců ke stažení:

Heslo Kora et le Mechanix na Wikipedii:

Nyní máme možnost si poslechnout také jejich rannou tvorbu, zhruba ohraničenou léty 1986 a 1990. Pod výše zmíněným názvem Dia Archa nahrálo duo pět alb. Z pohledu výzkumu prováděného tímto blogem je zdaleka nejzajímavější počin ten úplně první, tedy Chatka tak malá. Náhodné perkusivní zvuky, podivuhodně somnambulní flétna a pseudo-anglický zpěv či recitace se tu delikátně snoubí s melodickými linkami elektronických kláves a všudypřítomným zvukem motorku magnetofonu. Čistá nahrávka hudby v syrovém stavu. Vzácnost.


Pokud dobře počítám, tak už spolu hrajete přes třicet let. To je skoro neuvěřitelné. Jak vlastně došlo k tomu, že jste začali hrát a nahrávat? 
Michal: My jsme byli taková typická školní kapela. Prostě spolužáci z devítky, co měli podobné zájmy. A přestože byl rok 1984, měli jsme to štěstí sledovat filmy na videu, které tady vůbec v kinech neběžely. Tehdy to byl ještě skvělý přehrávač Beta, který přivezl Filipův otec z Německa. A film jako médium nás dost uchvátil. Chtěli jsme točit také filmy. Ale na to jsme neměli vybavení. Filip sice vlastnil starou kameru Admiru na 8mm film, ale žádné zázraky jsme s tím nenatočili. V té době mělo ale také boom MTV a to byl příval spousty u nás neznámé muziky. Tenkrát vrcholila polovina 80. let – Soft Cell, Depeche Mode, The Cure, Duran Duran, Spandau Ballet, Alphaville, Kate Bush, A-ha, Yazzo, Thompson Twins, Sigue Sigue Sputnik… Dost nás to ovlivnilo. Ale nejen to. Můj o sedm let starší brácha Jaroslav už v té době bubnoval v několika kapelách a někdy mě bral s sebou na zkoušky. To byla taky dobrá zkušenost, takže když Filipa napadlo, jestli místo filmů nezačneme spíš hrát hudbu, vůbec jsem se tomu nebránil.

A co bylo cílem, případně tehdejším vzorem projektu?
Michal: Cíl jsme asi neměli žádný. Chtěli jsme se hlavně bavit. Volný čas jsme trávili nahráváním hudby na kazety, ježděním do Tuzexu, dívat se na vystavený Korg 800, nošením kazeťáku s hudbou naplno po Jižním Městě. Filip u toho zkoušel tančit s Luďkem Levinským tehdy populární break dance. Já byl na to dřevo, tak jsem se spíš díval. Dost jsme také vysedávali v kavárně Slávia a o hudbě se bavili. Ale brzy dostal Filip od otce první Casio a to byl asi takový zlom. Já nástroje neměl. Sice jsem předtím jako dítě chodil dva roky na housle a asi tři na piáno, ale to mě moc nebavilo. Tak jsem začal možná pod vlivem bráchy tlout do věcí kolem sebe. Filip z toho malého Casia dokáza lvyloudit zajímavé zvuky a já ho doprovázel hrou na kufr od plynového vařiče. Časem jsem dostal od bráchy bonga a kravský zvonec, což byl takový prvopočátek. Poslouchali jsme různé hudební žánry – reggae (Peter Tosh. The War), rap (Grandmaster Flash and The Furious Five), novou vlnu (The Police, Talking Heads), minimalismus (Steve Reich, Philip Glass), nové romantiky (Duran Duran, Boy George), ambient (Brian Eno, Jon Hassell), ale asi největší dojem na nás tehdy udělali Japan se svým albem Tin Drum. Což je slyšet i na první dochované nahrávce Chatka tak malá.

Co znamená název Dia Archa?
Michal: Filip měl doma na zdi plakát německého filmu Das Arche Noah Prinzip. Vypadal úžasně. Bylo to takové béčkové sci-fi. Na plakátě byla vesmírná stanice, která ovlivňuje počasí na Zemi. A taky nás bavil Indiana Jones – Dobyvatelé ztracené archy. Ten název se tak nějak sám objevil. Do toho ta symbolika Noemovi archy, která zachraňuje vše živé před povoní… A když se v roce 1985 objevila skupina Arcadia, vznikl pak přesmičkou název Dia Archa. Po pár letech nám to příšlo blbý, tak jsme to změnili na Die Archa. Asi proto, že to znělo tak nějak německy. V té době jsme dost poslouchali Einstuerzende Neubauten, Nicka Cavea a sledovali filmy Wima Wenderse.

První nahrávka je Chata tak malá z roku 1986? Co všechno se tam ozývá? Nahrávali jste v chatce?
Michal: Skutečně název odpovídá místu, kde nahrávka vznikla, tedy u Filipa na chatě. Ona to nebyla klasická chata, původně to byla bouda na nářadí u chaty Filipovi tety, ale paní Homolová ji přebudovala na pokojík s dvěma postelemi a kuchyňský kout. Tam jsme trávili společné prazdniny. Přivezli jsme tam vše, na co se tehdy dalo hrát. Ale základem bylo Filipovo Casio a můj “Tama” kufr, jak jsem přezdíval svému kufru od vařiče. Pak tam byly kravské zvonce, slovenské flétny, různé hrnky, ešus, hřeben..

To pištění v pozadí je opravdu čajová konvice, nebo snad speciální styl hry na flétnu? A co ten vokál? Je to imitace angličtiny, nebo snad opravdu angličtina? 
Michal: Ano, je to flétna, ale nikdo na ni neuměl hrát, tak jsme dělali všemožné zvuky. Ona ta nahrávka není vlastně hudba, ale spíš pokus o hudbu a tím se i dost liší od běžných písniček. Bylo to spíš takové klukovské nadšení. Filip spontálně zpíval, já se snažil držet rytmus. Celé jsme to nahráli na živo ve dvou bez playbacků, akorát v jedné pasaži je slyšet smích naší kamarádky, kterou jsme při nahrávání pošťuchovali. 

A jak jste nahrávali?
Michal: Filip měl takový malý přenosný kazeťák s mikrofonem. Dali jsme ho doprostřed místnosti a tak se nahrávalo. Až při zpětném poslechu jsme zjistili, že ten magnetofon při nahrávání skřípal a že je to slyšet i na nahrávce. 

Z názvu nahrávky Koncert pro Davida hádám, že jste měli i posluchače. Nebo snad byli jen virtuální? Hráli jste hlavně pro sebe, nebo jste vystupovali i veřejně?
Michal: Tu nahrávku jsme pořídili v roce 1988 zase na zahradě u Filipa na chatě. To už jsme měli dost nástrojů i spoluhráčů. Začali jsme hrát víc popově. Měli zpěváka, kytaristu, na basu a trubku se přidal můj spolužák Václav “Wenny” Novotný. Filip měl velké Casio, já po bráchovi jeho první bicí soupravu Amati. V Praze jsme měli zkušebnu a za sebou několik koncertů. Hráli jsme vlastní písničky. Po čase se přidaly i dvě doprovodné zpěvačky a začalo to být docela zajímavé, hrali jsme třeba na festivalu Břehule ’89 s Tichou Dohodou, Tatabojs nebo Lucií. Ale zpět do roku 1988. To léto jsme již tradičně jeli na chatu k Filipovi a vzali s sebou i nástroje. Protože chata je opravdu velice malá, tak kromě nás dvou jsme s sebou vzali jen našeho basistu Václava Novotného, který mohl spát na rozkládacím lehátku v chodbičce ke kuchyni. Zkoušel jsem v chatě postavit bicí, ale pak se tam už nedalo pohybovat, tak jsme je zase odvezli a přivezli si akustické kytary, citery, tuzexový sampler Casio SK-1, synthezátor Casio CT-805 a od skupiny Paprsky inženýra Garina půjčenou Yamahu Porte. Ty syntezátory byly spíše hračky, ale měly tu výhodu, že se daly napájet i na baterie. Kromě písniček, které jsme hráli s celou kapelou se ještě mimo písničkový repertoár začalo dít něco, co nás ovlivnilo pak na další dlouhé období. Zejména nás tři začala zajímat “jiná hudba”. Experiment, ambient, minimalismus, meditace. Dokázali jsme hrát dlouhou dobu jeden motiv. Už nám nešlo o sloku/refrén, ale hudbu jako takovou. O něco, čemu se pak také říkalo new age. Koncert pro Davida pochází právě z tohoto období. Vzali jsme nástroje ven na zahradu, sedli si do trávy, před sebe dali kazeťák a začali nahrávat. Šlo o improvizaci. Reagovali jsme na sebe navzájem i na zvuky z okolí. Ptáky, přelet letadla, vítr. A posluchačem nám byl náš kamarád David ze sousedství, se kterým jsme trávili spoustu volného času.

Filip: Ano, tak to všechno bylo, k tomu není co dodat!


Další nahrávky z let 1986-1990, tedy: Koncert pro Davida, Třpyt hladiny, Shakespearovi přátelé a Between Music poslouchejte zde: