pondělí 3. srpna 2020

Sudor 97


O uskupení Sudor jsem už tady na blogu psal v roce 2017, nyní odhalujeme další díl jejich zvukových výzkumů v podobě záznamu celé kazety nazvané Birthday Jás 97 nahrané v prostorách klubu 007 na Strahově u příležitosti dvacátých narozenin jednoho z protagonistů.





středa 15. července 2020

Roman Radkovič Collective


“Měl jsem svoji kapelu. Měl jsem 150 kapel. Stálo to hodně peněz. Kupoval jsem bubny, zvučení. Brácha se zlobil, a pak byl soud. A já říkám: Pane soudce, to už nemůžu platit, tak co budu dělat… No, co by dělal, bude v ústavu, a tak jsem tady v Tavíkovicích. Zpívej, dokud to jde, hlasivky máš dobrý, zpívej, a když tak si vezmi léky.”





Nekompromisní hudební těleso Roman Radkovič Collective působí na české hudební scéně již několik let. Nemám na mysli samozřejmě oficiální hudební scénu s jejími cenami, celebritami a trendy, ale její odvrácenou stranu, kde se daří neučesaným hudebním projektům všeho druhu a kde se uplatní i tak extrémní těleso, jakým je právě RRC.
Členy skupiny jsou klienti v Domova u lesa v Tavíkovicích a v současné době jim u slovenského labelu Mappa vychází album pojmenované Televize. RRC mají za sebou už jedno album, které pod názvem Zlaté hity vyšlo už v roce 2018 jako digitální release a také jako kazeta. Album Televize nekompromisně zvýšilo laťku výběru média a kromě downloadu si jej lze pořídit jako dvanáctipalcový vinyl. 


 


Pro nepřipraveného posluchače bude nahrávka jistě výzvou, která se může ukázat být nad jeho síly. Album tvoří neúprosný a intenzivní zvukový monolit, téměř neustávající proud hudby do kterého se vejde vše a který vše snese. Hypotetický nepřipravený posluchač, který se do hudby RRC zaposlouchá si bude po chvíli možná klást otázku kdy už to začne. Taková otázka však není na místě, jelikož vše se zde děje “právě te. Album je homogenním zvukovým světem do kterého se dá vstoupit odkudkoliv a které z jakéhokoliv místa nahrávky dává stejný smysl.
 “Nejlepší noisová kapela na světě” nehraje žádný noise, ale hezké písničky o lásce a přátelství. Když si představíte všechny hezké písničky o lásce a přátelství zahrané najednou, blížíte se v duchu soundu RRC. Hudba skupiny je především velmi psychedelická a jako u každého silného psychedelika je potřeba si dát pozor na dávkování. Ne každý tuhle písničku o lásce unese!
Projev zpěváka Romana Radkoviče připomene amerického umělce žánru Outsider Music Jacka Muduriana, jehož nekonečný mix populárních písní zaznamený a capella a bez přípravy vyšel na Arf Arf Records v roce 1996 pod názvem Downloading the Repertoire.
U Roman Radkovič Collective je nicméně na rozdíl od Muduriana přítomný silný autoreferenční prvek: zpěvák často referuje sám oo sobě jako o zpěvákovi, respektive skladateli. Jeden track na albu přímo nese název Skládám písničky, v mnoha dalších se alespň ozve mantra “Radkovič skládá písničky”. Kromě podobných sloganů se celým albem také nenápadně proplétá dekonstrukce písně skupiny Elán Zal’úbil sa chlapec, která jen podtrhuje celkové vyznění alba, zpěvák se také často obrací ke svým přátelům, nebo členům rodiny. Radkovič skládá písničky! Láska, láska, láska!



Jack Mudurian: Downloading The Repertoire

Je možné podobnému materiálu něco vytýkat, nebo se ho pokoušet rozebírat? Nemá smysl mudrovat nad tím, že nahrávka poněkud postrádá dynamiku a nekompromisní hudební proud se tu valí až na vyjímky bez zastavení. Jsem přesvědčen, v hudebnících Roman Radkovič Collective je dost energie na udržování takovéhoto očistného hudebního proudu po mnoho hodin a že zde vlastně sledujeme jen malý výsek celé události. Pro takové extrémní posluchačské výkony jsme však většinou málo trénovaní a zocelení. Proto byl formát LP se svým omezeným časovým rozsahem zvolen moudře.
Album Televize bude patrně nejsyrovějším hudebním dílem, které v našich zemích oficiálně vyšlo. Sám se hned chci usvědčit z nepravdivého tvrzení a okamžitě si vybavuji tvorbu skupiny 60wattové slunce, některé nahrávky Michala Drozena, nebo projekt Rádio Sara Lee slovenského uskupení Čičove vdovy (vše k slyšení na tomto blogu) - žádná z těchto nahrávek však nikdy neměla šanci doputovat na oficiální nosič, v tomto případě dokonce opravdický černý vinyl s lákavým obalem.
Pokud lze album RRC s úspěchem s něčím porovnat, byla to pět nahrávka stejného kolektivu, která vyšla předloni pod názvem Zlaté hity. Podle mého názoru je předchozí album trochu divočejší, pokud je to možné říci, tak také víc písničkové a víc odkazující k různým elementům popkultury, dnes už ovšem pozapomenutým (Sandokan, nebo geniální coververze hudby ze seriálu Robin Hood z roku 1984). S trochou nadsázky tak lze říci, že zatímco Zlaté hity byly rozjuchaným pozpěvováním o dětství a mládí, je Televize album vážnější, dospělejší a zpívá se v něm hlavně o lásce. Obě nahrávky tělesa pak jsou především oslavou radosti ze života.






Rozhovor s Kristýnou Lhotákovou
Jak vznikl Roman Radkovič Collective a kdo ho tvoří? 
Roman Radkovič Collective vznikl po někalikaletém potkávání se s klukama v Tavíkovicích v Domově u lesa, kam jsme s Láďou jezdili každý čtvrtek na zkoušky do jediného sálu v budově a to v posilovně. Nejdříve jsme společně pili kávu, povídali si, pak jsme udělali krátké divadelní vystoupení a pak jsme si řekli, že pánové nepotřebují žádné vedení, jen potřebují mít své hudební nástroje. Přivezli jsme tedy, co se dalo a kapela byla na světě. My už jsme jen seděli a poslouchali.Pepa se okamžitě pustil do hraní na klávesy Filipa Topola, Zdeněk začal bušit do dětských bubnů, které nám zůstali ve stodole, Jirkovi jsem půjčila akordeon, Romanovi Láďa dal kytaru, Zdeněk se trochu styděl ale foukací harmoniku si velice oblíbil a později se přidal Miloš na triangly, které jsme mu pověsili na štafle, aby dobře zněly.Roman Radkovič skládá písně už léta, takže repertoár kapely byl rychle naplněn a když bylo potřeba, zaimprovizovalo se na jakékoli téma. Roman má velkou fantazii a taky svůj styl, který se moc nemění. Kluci mu do toho hodně sedí. Spokojený frontman je základ každé dobré kapely.
Jak vypadají živá vystoupení kapely?

Ta svoboda, kterou pánové nikdy nepoznali v jejich životech, se odrazila v hudbě a člověk by nevěřil, co umí.Při prvním vystoupení na Festivalu 4+4 dny v pohybu jsme před kapelu pověsili oponu s malinkatými dírkami, takže kdo chtěl muzikanty vidět, musel se podívat dírkou jako v nějaké peep show. Ke konci koncertu jsme ale oponu klidně roztáhli, už nebyla potřeba. Kluci svou energií strhli lidi k sobě.
V promo textu kapely se píše: "Měl jsem 150 kapel. Stálo to hodně peněz. Kupoval jsem bubny, zvučení. Brácha se zlobil, a pak byl soud." Má opravdu RRC nějakou hudební minulost? A jakou?
Nějakou výraznou minulost kapela nemá, ale Roman si to tak vždy představoval a nakonec kdo ví, jak to všechno bylo. Romanovou hlavní inspirací je televize. Sedí u televize a dělá si zápisky ze všeho, co vidí a hlavně co slyší. Často rozpoznáváme útržky textu z reklam a také z filmu Vinetou, který si často rád pouští na videu. Také má velkou lásku - přítelkyni Danušku, o které často zpívá. Je zajímavé, že své zápisky už později přečíst neumí.
Jaké má projekt ambice a jaké jsou ohlasy na něj? Vyvíjí se někam?

Roman Radkovič Collective teď mají v Tavíkovicích zkušebnu, v které se potkávají každý týden a vyvíjejí svůj styl pořád dál. Zájezdy s kapelou jsou velice intenzívní.Po asi roce koncertování nám naše děti začaly chodit do školy a my přenechali kapelu v dobrých rukou Jana Solčániho. Dana Hradcová a Michal Synek stále drží kapelu jak finančně (z dotací Jihomoravského kraje) tak i svou dobrotou v dobré náladě. Teď v době pandemie posílají klukům dopisy a různé dárky a dobroty.Pro kapelu vyjet kamkoli a hrát, není “jen” koncert. Je to styl života. A i kdyby třeba už nikdy živě nehráli, budou tím žít až do smrti.

ROMAN RADKOVIČ COLLECTIVE live at Punctum from Punctum on Vimeo.


Tomáš Vtípil - producent alba Televize

Jednou jsme hrál v pražském Studiu Hrdinů (byla to živá hudba k představení Dílo od Elfride Jelinek, hrál tam se mnou ještě bubeník Honza Horváth). Někdo mi řekl, že po představení vystoupí ve foyer nějaký soubor, nějaký kolektiv, nic mi to neříkalo. Prý, že všechno mají a nic nepotřebují. Měl jsem napilno s přípravou na představení, tak jsem se věnoval svému.
Neznámý soubor měl mezitím paralelně svoji zvukovou zkoušku ve foyer. Okamžitě mě to zaujalo, bylo na první poslech jasné, že se jedná o naprostou špičku. Doléhaly ke mně zvuky zvláštně přeladěné, silně amplifikované akustické kytary, které jako by byly součástí komplexně znějících perkusních struktur. Duněla klávesová vrstva s nekompromisním basovým dronem, hutné a zároveň ostré clustery, jejichž původem jsem si nebyl jist - později se ukázalo, že jde o souzvuk neobvykle agresivně zahraného akordeonu a foukací harmoniky.
Znělo to parádně. Celou dobu jsem přemýšlel, kdo to tak asi může být. Někdo z Bergu? Nějaká frakce Pražského improvizačního orchestru? Nebo nějaká zahraniční formace? Když hrajou takhle, měl bych je sakryš přece znát! Během představení jsem byl poněkud nesoustředěný.
Po špílu jsem se zvědavě přišel podívat na vystoupení - a bylo to ještě lepší. Roman Radkovič Collective, pro mě dosud neznámá kapela z Tavíkovic, zahráli neodolatelný set, který spojoval zdánlivě nespojitelné: vyhrocenou expresivitu s čistou radostí z hudby, naprosté soustředění s dokonalou uvolněností, otevřenou formu s radikální zkratkou písně... Uvědomil jsem si, že o něco takového sám usiluju, ale v takové čistotě a suverenitě se mi to asi nikdy nepodaří.
Když jsem se pak s kapelou seznámil a dověděl se, že zatím nemají zatím oficiální nahrávku, bylo mi jasné, že je potřeba nějak přispět k tomu, aby vznikla. Což se později skutečně podařilo.












Lukáš Jiřička: Sleeve note k albu Televize
Radostné, křehké až křehoučké, ale i extrémně intenzivní album Televize zaníceného, zaujatého a plně soustředěného a místy i absolutně nesoustředěného, rozklíženého a organicky chaotického tělesa jménem Roman Radkovič Collective na posluchače navalí patrně nejvíce mezní hudební a básnickou zkušenost ze světa. Pokud je některá nahrávka schopná zprostředkovat jinakost, hudbu, kterou si nelze nijak bez žité zkušenosti ani omylem představit, je to LP s magickým názvem Televize. Zní jak velké gargantuovské hudební břicho, které pojme vše, přemele, promísí a v neočekávaných strukturách vrhne do světa. V nich se pak kromě polámaných rytmů, zahuštěných vrstev zvuků, zprohýbaných melodií, zpěvů, recitací, hekticky vyrážených výkřiků i naléhavých poselství, zablesknou linky vzácných melodií. Ačkoliv se může zdát, že hlavním kódem všech počinů i vystoupení Roman Radkovič Collective je extenzita, totální surf po hlukových, volných i pokřivených popkulturních hudebních krajinách (slyšíme zde záblesky z písní jako Kde domov můj, Zaľúbil sa chlapec, Yellow Submarine, Když jsem šel z Hradišťa, ale také různá vyznání, lamentace, art brutové básně, projevy absolutní spontaneity, imaginace a nespoutanosti), daleko více se po opakovaném poslechu vyjevuje intenzita protagonistů. Intenzita ve smyslu úporného prohlubování vnitřní potřeby se vyjádřit, kroužit kolem obsedantně milovaných témat, textů i zmiňovaných hrdinů či lásek. Čert ale vem všechny trajektorie souvislostí a diskurzivní konstrukty, podobné nahrávky na světě neexistují, pomineme-li Schlingensiefův projekt Freak Stars 3000 s jeho příbuzně nadšeným a posednutým big bandem. Heslem budiž: proroctví, radost, hluk, jen dobré s dobrým, vše se vším a hlavně ztělesněná hutnost. Hutnost opojná jak Koulelo se koulelo červené jablíčko. Všeho musí být moc a musí to být naplno a nikdy jinak. Toto album je trychtýř světa. Televize vás zahltí a uhrane. Všechnu moc imaginaci! Nehledejte idiomy, vyhlaste smrt virtuozitě, pusťte k sobě proud z proražených stavidel radosti i vědomí. I obal se vám zalíbí.  







Foto: Mizuki Nakeshu
Text vyšel v redukované podobě v magazínu A2, #14, 2020
https://www.advojka.cz




Václav Vodrážka: Vokalíza 1986


“Nám normálním lidem je naprosto jasné, že lidstvo nesmí zahynout. Ale my všichni musíme a také budeme žít. A proto mír musí být zachován. Všichni máme možnost mír udržet a tu možnost máš i ty. Tak dnes, vážení a milí to vlastně vypadá tak, že nám svět nabízí k výběru dvě možnosti. Tu vybírej - tak či onak!” 

Neznámý pěvec a jeho program na soutěžní přehlídku Vokalíza v roce 1986. Bohužel neznám žádné další podrobnosti, ani identitu umělce. 
Pokud by snad některý z návštěvníků blogu o protagonistovi této nahrávky něco věděl, neváhejte se mi ozvat a já rád doplním jakékoliv informace.

středa 12. června 2019

Štěpán Petr - Básně z peří


Básně z peří je nahrávka Štěpána Petra, natočená podomácku na rekordér Zoom.
Štěpán je klientem sociální služby, kde se také setkal s Viklefem, díky němuž celá nahrávka vznikla. Ten také tlumočí a parafrázuje některé Štěpánovy odpovědi na několik mých otázek stran vzniku a produkce alba, které si můžete poslechnout a za nevelký peníz i zakoupit na Bandcampu.
Vřele doporučuji!



Kdo je Štěpán Petr?
Štěpán studoval klasickou kytaru u Hynka Kmoníčka (před tím, než se z něho stal diplomat). Byl přijat na konzervatoř, rodiče však rozhodli, že na ni nenastoupí. Poté vzal kytaru a odjel hrát po ulicích Itálie a Španělska. Nakonec měl velké problémy s drogami. Teď je skoro dvacet let čistej.

Jak album vzniklo? 
Seznámili jsme se pracovně - já jako sociální pracovník a Štěpán jako uživatel služby. Naštěstí jsme byli oba muzikanti, což prospělo hudbě, ale i naší odborné spolupráci. Děláme spolu asi tři roky a tohle album je vyústění naší spolupráce (a možná i vrchol mé kariéry sociálního pracovníka).

Chápu teda, že je to album vlastně součástí terapie. Jak to zafungovalo? Co bylo na celém projektu to nejdůležitější - společné hraní/nahrávání, nebo to, že vzniklo album, které třeba budou poslouchalat i další lidé?
Písně vznikly před mnoha lety spontánně, z přetlaku energie a životních peripetií. Nahrávání bylo "jen" prostředkem k výsledku. Ale výsledná nahrávka může být konečně pěkná věc, na kterou Štěpán může být hrdý (takže to je snad prvek terapie). Album mělo nějak rozpohybovat a předznamenat další případné tvoření. Jasně, že když už jsme to dělali, Štěpán se těšil, že si to poslechne větší množství lidí.


Jak vznikal materiál na album? Jde o starší písně, nebo nový materiál?  
Básně Štěpán složil asi v šestnácti letech, všechny na piku. Po čase k tomu pomalu ale jistě dodělal hudbu. Já jsem fungoval jako morální ujištění, ve smyslu "jo, je to fakt dobrý, věř mi" a "ne, nikdo jinej to za tebe zpívat nemůže, nebylo by to opravdový, vyser se na to, že je to falešně" atp.

Jaká je hudební minulost Štěpána Petra? Hrával v nějaké skupině, nebo sólově? Nebo snad jede o debutovou nahrávku?  
Štěpán hrál vždycky sám (se smíchem teda dodává, že párkrát jamoval s Michalem Zrůdou z Ready Kirken a pak i s nějakou holkou, která tvrdila, že má aids a že je basačka Bowieho). Nikdy před tím žádnou píseň nezvěčnil, i ty básně nějak záhadně jen vylovil v paměti, protože si je nikdy nepsal.

Nahrávka má dobrý zvuk, jak a kde se nahrávalo?
Nahrávali jsme to ve zkušebně v Živanicích, na obyčejný Zoom půjčený od Lilka ze Stoned to Death, na aparát půjčený od Aleše z Mankurt a na reverb za tři stovky. Pak jsem se to pokoušel nějak umíchat v Audacity. Byl to můj první pokus o laické zvukové inženýrství, tak jsem s tím nakonec spokojen.

Ještě se zeptám, kdo vyráběl cover k albu.
Obal dělal Franta Kára, skromný výtvarník, který už udělal mnoho obalů pro jiná alba kapel, občas taky plakáty atp. - převážně pro aktivity ze stáje Stoned to Death.

Plánujete nějaké pokračování? Budou další nahrávky?
Dnes má Štěpán už asi pět rozpracovaných písniček, takže není vyloučeno, že až je ustálí a dodělá, bude něco dalšího, samozřejmě stejným dýájváj stylem.


sobota 24. února 2018

Zpěvák Koulivý


Projekt Zpěvák Koulivý je dalším z drobných pokladů, které jsou k nalezení na stránkách Unarclubu. Nepřekvapí tedy, že jde o další z projektů, které inicioval, nebo na kterých se alespoň nějakým způsobem podílel Petr Marek. S Petrem jsem také pořídil stručný rozhovor o vzniku tohoto zajímavého hudebního díla. 
Kompletní nahrávky Zpěváka koulivého jsou ke stažení na  ZDE. Vřele doporučuji vaší ctěné pozornosti!

Kde se vzal projekt (nebo skupina) Zpěvák koulivý a kdo byli jeho členové?
Z jakého popudu vznikl? Z jakého popudu zanikl?
Zpěvák Koulivý je Magdalena Hrubá. Nahrávky jsou společně se mnou u mě v pokojíku, příprava žádná, ani textová ani hudební, vyjma jediné písně "Ostrov smíchu" (která je paradoxně nedokončená).  Několik z těch písní jsem pak použil ve filmu LÁSKA SHORA, takže i vyšly na soundtracku. Vtipné je, že během nahrávání zjistila Magdalena, že improvizuje zásadně v mužském rodě, sama se tomu divila a tak se z toho stal Zpěvák Koulivý.





Na složce s názvem Zpěvák koulivý je vročení 1997-2001. Znamená to, že je album spíše kompilací, nebo archivem akcí, které proběhly v tomto rozmezí?
Myslím, že se to nahrávalo někdy od 1997, aha, už koukám, že mám napsáno 1997-2001. Album je všechno co jsme nahráli spolu v tom období. Vlastně bez výběru. Styl je naprosto neurčen, dělali jsme co nás napadlo, nebyla tam žádná koncepce.



Na nahrávce je slyšet blues, psychedelické instrumentálky i různé experimenty se smyčkováním atd. Je stylový rozptyl způsoben různými fázemi projektu, nahrávaného mezi lety 1997 a 2001, nebo je stylová roztříštěnost základní vlastností Zpěváka?
Magdalena vlastně nehraje na žádný hudební nástroj, takže její hraní, stejně jako u kamaráda Nebeského z Kakadua, bylo metodou pokus - omyl - opakování hezkého - zapomenutí. K vánocům jsem Majdě dal metalofon, na ten hrála i viditelně ve filmu Láska shora, kde hrála hlavní roli spolu s Prokopem Holoubkem. Majda je stálou VJkou a grafičkou Midi Lidí.

Vystoupil Zpěvák koulivý někdy živě?
Živě to nikdy nevystoupilo. Jednou, ještě dávno před Koulivým, se Majda přidala k naší kapele Unarclub (nebo možná to byla kapela Potřebujeme Znalce Aby si Nás Někdo Poslechl Band Big Band) a vystoupila s námi živě v budově hranických Kasáren. Byla to kapela zcela iimprovizující a Magdalena měla být zpěvákem ten večer. Ale přišla na pódium (poprvé v životě v roli zpěvačky) a styděla se a nic nezazpívala, čili se stala maskotem.

Říkal jsi, že Zpěvák koulivý je tvůj jediný major release. Čtyři skladby vyšly u Sony Music. Jak se taková věc povedla?
Když jsme dokončili film Láska shora, tak se jej ujal producent Petr Oukropec z firmy Negativ a uvedl jej do kin. S tím spojil i obvyklou praxi vydání soundtracku, už proto, že film je velmi hudební. A vzhledem k pověsti firmy Negativ, která dělala filmy Saši gedeoona či Petra Zelenky nebo Davida Ondříčka jako Samotáři nebo Šeptej (právě z výraznými a úspěšnými soundtracky), tak Sony Music / Bonton tak nějak automaticky kývli na vydání soundtracku k neznámému filmu.
Tím získal Koulivý svůj první IRSC kód a byl vylisován. A mnozí další...Tehdy jsem měl například radost, že jsem dostal na CD píseň ze singlu skupiny Z kopce “Poletování”. Říkal jsem si, že tahle krásná píseň (o jakési Magdaleně) zřejmě už nikdy nebude vydána na CD. Tak jsem měl pocit záchrany.

A znamená něco název projektu?
Název vychází z Magdalenina zájmu o přírodu a podivné živočichy hezkých tvarů a jmen: základem je samozřejmě Váleč Koulivý. A zajímavost: deska nikdy neměla obal, takže je to cédéčkový "whitelabel”, přestože Majda je výtvarník všech obalů Midi Lidí.






neděle 24. prosince 2017

Květoslav Dolejší



O Květoslavu Dolejším se toho napsalo mnoho, mnohými byl veleben za své originální nahrávky ze začátku tohoto století, vyšlo mu několik “oficiálních” alb, jedno za všechny budiž album Trupec, vydané pražským vydavatelstvím Polí5 v roce 2006. Další dvě skvělá alba můžete stáhnout na stránkách labelu Sakraphon.  Tajuplný rockový písničkář a samorost, lo-fi bůh, či rockový pábitel, sociální neurotik, který hraje přes třicet bustrů, největší solitér české scény - to všechno byl a je Květoslav Dolejší. Superlativy i žerty stranou, ale pakticky všechny nahrávky Květoslava Dolejšího jsou přímo učebnicovým příkladem lo-fi nahrávání z éry 90. let a jako takové právem zaslouží čestné místo v Endemitních archivech. 

Pokusil jsem se ze Slávka vymámit nějaké jeho dosud nevydané nahrávky a také nějaké rozumy stran jejich původu.
  


Jak se to vlastně všechno nahrávalo? A to bylo tvoje domácí nahrávání přípravou na nějaký živý projekt, nebo jsi chtěl zaznamenat sám pro sebe svoje nápady? 
Hele, to je jednoduchý - všechno je to nahraný doma, na kazeťák Sharp koupenej v Tuzexu, za 1300 bonů, který jsme vyšmelili s vexlákama asi za bůra, někdy v roce 1987. Ten měl funkci mix mic, tak mě nic lepšího nenapadlo, než nejdřív nahrát bubny, dát kazetu do tý přehrávací části, a ono to do toho pořád šlo domíchávat, na to jsem přišel úplně náhodně. Takže do toho jsem nahrál další nástroje a zase jsem to dal zpátky, prošlo to asi přes čtyři kazety a výsledek je tohle. Ten kazeťák byl několikrát ukradenej, nebo ztracenej. Potom jsem měl čtyřstopák Tascam, ten jsem si kupoval v roce 1997, přímo už za účelem domácího nahrávání. Poslal jsem to kamarádovi z vojny, a pak to mělo i nějaký ohlasy...co to bylo, nejposlouchanější demo roku, nebo něco takovýho? 
Bicí jsou třeba nahraný tak, že to snímaly sluchátka, který jsem pověsil tak do půlky těch bubnů, kde fungovaly jako mikrofon. Byla to dobrodružná akce. Šlo jenom o to, že jsem z toho měl sám radost. Potom na čtyřstopáku jsem se s tím prděl mnohem víc, tam už jsem to vymakával, ale třeba to nakonec bude hučet ještě víc. 
Na tom prvním albu to bylo všechno nahrávaný na kytaru Proxima, kterou mi koupil tatínek, když mi bylo 18 let. Ty Proximy to byly takový sračky s nějakým snad uhlíkovým snímačem, ty byly ještě horší, než Jolany. S těma jsem pak taky nahrával. Pak jsme z první nahráli album s mým tatínkem přímo, táta harmonika a já buben. Taky nějak rok asi 1993-94.
Jinak, nikdy jsem ani nepomyslel, že bych to snad měl hrát někde koncertně. To samotný nahrávání - to bylo to ono! Jen jsem si chtěl vyzkoušet, že to taky umim. 

Jaký máš vztah ke svým starším nahrávkám? 
Když to beru zpětně, tak pro mě je vůbec nejlepší ta první kazeta, New Kids Under The Block, tam jsem o tom vůbec nepřemýšlel, to prostě tak vyplynulo.
Další album pak bylo Za ma ra za li na, to jako zmrzlina - to jsem se snažil mluvit pražským přízvukem. To už jsem hrál v tý trashový kapele, tohle byla taková bokovka. Nakonec to není ani se zpěvem. Pořád jsem to natáčel na toho Sharpa. Když už jsem to nahrával počtvrtý, tak ty bicí, co byly původně docela čistý, už začaly hučet a celý to dostalo takovou patinu. To je vlastně instrumentální,no, možná tam je jedna skladba zpívaná. Ono je to všechno dost metal. Vyrůstal jsem na dixielandu a Ivanu Mládkovi, a když jsem chodil do šestý třídy, tak můj brácha přitáhl nějaký heavymetalový desky. To bylo něco úplně jinýho, bylo to tvrdý, bylo to tam. Takže tohle byla taková moje reakce na metal a na Pixies. Byl jsem především metalovej fanoušek. Ale na vojně mi právě kámoš pustil Pixies, Fugazi, a najednou jsem objevil kytarovky, všechno se otevřelo, a na tý první nahrávce jsem si to všechno zkoušel. Tak jsem to takhle chrlil, než jsem si zakoupil ten Tascam. Mezitím byly taky nějaký prodlevy, kdy jsem na hudbu zanevřel a nechtěl jsem nic dělat. Teď teda zanevírám pořád znovu a znovu, a v podstatě nic novýho neposlouchám, všechno mi přijde stejný a nuda,
ale to musíš znát sám, že už ti ty novější věci lezou hůř do hlavy. 
On je to vlastně všecko takovej metal, ten můj archiv. Tak snad nebudeš zklamanej, očekáváš alternativu a on to bude thrash metal. Teď myslím např. nahrávku z vojny, ale tu jsme tady nestihli nahrát - tak nic. 




Ale to je takovej "jinej" trash metal. Vždyť to jsou takový docela hezký písničky. Má ty tvoje kazety ještě někdo? Dostalo se to k lidem? 
Určitě, to někdo má. To jsem různě posílal a rozdával kamarádům. 

Jak jsi se vůbec dostal k Josefu Jindrákovi, který ti v roce 2007 vydal album Trupec na svojí značce Polí5? 
S Josefem jsme se potkali přes Šolicha, kterej čirou náhodou bydlel ve stejný vesnici. On mi řekl, že má jednoho kamaráda, kterej sbírá úplně nejvíc nahovno nahrávky a že zrovna já bych ho možná zaujal. To bylo asi někdy v roce 2006. Netušil jsem že jde o nějaký nakladatelství. Ze všech labelů jsem si vždycky dělal srandu, všichni jsou furt na nějakým labelu. To jsem já nechtěl. Tak maximálně dát někam na uložto. Další deska, co připravuju (asi 7 let), to rozhodně nikde nevyjde, fláknu to na uložto. 
Šolich mě tehdy přemluvil, abych to Josefovi dal. Předal mu obaly, co mi udělal na CD Trupec. Já měl svý vlastní obaly. Všechny ty ostatní nahrávky jsou dělaný u mě doma, až na tuhletu desku. Tu jsem nahrál u kamaráda Zbyni, na Starým Mlýně Byšice. Tam měl zkušebnu a nějakej osmistopák. Tou dobou mě začali lidi otravovat o nějaký nahrávky. Já nic neměl , třeba nějaký cédéčka, kdo by to furt kupoval nebo pálil, stejně jsem ani žádnou vypalovačku neměl. Nebo přístup na internet - nic. Takže jsem nahrál tohle, jakože demo. Prodával jsem to za patnáct korun, ne teda, že bych Josefovi chtěl kazit kšeft, myslím, že teď už je mu to asi stejně jedno. 
Těch mých předchozích nahrávek se ujal Fido a vydal to na značce Sopel jako dvojcédé KD0103. Byl pak trošku naštvanej, že jsem to pak vydal u konkurence. Nějak jsem teda nechápal o jakou konkurenci mu jde. 





Po té desce Trupec se o tobě chvilku psalo, ne? 
Spíš už před tím. Ten článek v Respektu vyšel v roce 2004. Setkal jsem se tehdy přes kamaráda s novinářem, teda publicistou. Přivezl jsem mu nějaký svoje věci a vyprávěl jsem mu: dělám to tak a tak...On si za hodinu a půl udělal dvě poznámky, vylemtal při tom tři čtyři piva a říkal, že mi to pošle k autorizaci. A to proběhlo tak, že mi volal z mobilu na pevnou linku, čemuž jsem rozuměl asi každý třetí slovo, jelikož tam asi nebyl moc signál a já jsem k tomu byl ještě ožralej. Tři minuty mi něco četl, jestli souhlasím, já mu řek: jasně, dej to tam. No to víš že tam byly chybný informace, ale vystihl to nakonec dobře. 




Pracuješ na něčem novém? 
Před pěti lety jsem byl na operaci srdce, to mi dost změnilo život. Dřív jsem to všechno dělal pro radost, teď už je to trošku jinak. Asi dva roky potom jsem měl posttraumatický stres. To jsi mě tenkrát akorát zastihnul, mě to bylo nějak jedno, ani hledat tyhlety starý archivy se mi už nechtělo. 
Teď bych rád na něčem zase pracoval (už pracuju), ale nemám moc na čem, počítač nefunguje, čtyřstopák zničenej. A další věc taky je, že jsem lemra líná. Třeba jenom ty bicí na pady cvakám dvě a půl hodiny, a z toho to dá čistý hudby tak dvě minuty. To je takovej automatickej bubeník, že když chceš udělat nějakej trošku netradiční přechod nebo změnu, tak jseš v háji. Mám v prdeli krátkodobou paměť, takže já už teď nevím co jsem tam nahrál, a to bylo před čtrnácti dny. To si nepamatuju. Co jsem dělal v roce 1993, to vím. Nebo v roce 1971, kdy jsem se narodil. Já si to pamatuju. I prenatální stádium si pamatuju. 



Raritní nahrávky Květoslava Dolejšího si můžete poslechnout a stáhnout zde:



Jedná se o nahrávky z vojny z roku 1991 a 1992, kazetu New Kids Under The Block, album Zamarazalina, Přísně Logické z roku 1997, bezejmenné album z roku 1998 a dokonce záznam Dolejší hrají lidovky z roku 1991, kde Květoslav doprovází na bicí svého otce. 


Další informace a zmínky o Květoslavu Dolejším zde:















UložitUložit

Dia Archa




Pod trochu záhadným názvem Dia Archa se ukrývají Michal Kořán a Filip Homola, jinak tvořící skupinu Kora et le Mechanix, založenou v roce 2004, která nahrála několik alb vydaných mimo jiné pražským vydavatelstvím Polí5.




Album 10 000 žárovek ke stažení:

Album 300 měsíců ke stažení:

Heslo Kora et le Mechanix na Wikipedii:

Nyní máme možnost si poslechnout také jejich rannou tvorbu, zhruba ohraničenou léty 1986 a 1990. Pod výše zmíněným názvem Dia Archa nahrálo duo pět alb. Z pohledu výzkumu prováděného tímto blogem je zdaleka nejzajímavější počin ten úplně první, tedy Chatka tak malá. Náhodné perkusivní zvuky, podivuhodně somnambulní flétna a pseudo-anglický zpěv či recitace se tu delikátně snoubí s melodickými linkami elektronických kláves a všudypřítomným zvukem motorku magnetofonu. Čistá nahrávka hudby v syrovém stavu. Vzácnost.


Pokud dobře počítám, tak už spolu hrajete přes třicet let. To je skoro neuvěřitelné. Jak vlastně došlo k tomu, že jste začali hrát a nahrávat? 
Michal: My jsme byli taková typická školní kapela. Prostě spolužáci z devítky, co měli podobné zájmy. A přestože byl rok 1984, měli jsme to štěstí sledovat filmy na videu, které tady vůbec v kinech neběžely. Tehdy to byl ještě skvělý přehrávač Beta, který přivezl Filipův otec z Německa. A film jako médium nás dost uchvátil. Chtěli jsme točit také filmy. Ale na to jsme neměli vybavení. Filip sice vlastnil starou kameru Admiru na 8mm film, ale žádné zázraky jsme s tím nenatočili. V té době mělo ale také boom MTV a to byl příval spousty u nás neznámé muziky. Tenkrát vrcholila polovina 80. let – Soft Cell, Depeche Mode, The Cure, Duran Duran, Spandau Ballet, Alphaville, Kate Bush, A-ha, Yazzo, Thompson Twins, Sigue Sigue Sputnik… Dost nás to ovlivnilo. Ale nejen to. Můj o sedm let starší brácha Jaroslav už v té době bubnoval v několika kapelách a někdy mě bral s sebou na zkoušky. To byla taky dobrá zkušenost, takže když Filipa napadlo, jestli místo filmů nezačneme spíš hrát hudbu, vůbec jsem se tomu nebránil.

A co bylo cílem, případně tehdejším vzorem projektu?
Michal: Cíl jsme asi neměli žádný. Chtěli jsme se hlavně bavit. Volný čas jsme trávili nahráváním hudby na kazety, ježděním do Tuzexu, dívat se na vystavený Korg 800, nošením kazeťáku s hudbou naplno po Jižním Městě. Filip u toho zkoušel tančit s Luďkem Levinským tehdy populární break dance. Já byl na to dřevo, tak jsem se spíš díval. Dost jsme také vysedávali v kavárně Slávia a o hudbě se bavili. Ale brzy dostal Filip od otce první Casio a to byl asi takový zlom. Já nástroje neměl. Sice jsem předtím jako dítě chodil dva roky na housle a asi tři na piáno, ale to mě moc nebavilo. Tak jsem začal možná pod vlivem bráchy tlout do věcí kolem sebe. Filip z toho malého Casia dokáza lvyloudit zajímavé zvuky a já ho doprovázel hrou na kufr od plynového vařiče. Časem jsem dostal od bráchy bonga a kravský zvonec, což byl takový prvopočátek. Poslouchali jsme různé hudební žánry – reggae (Peter Tosh. The War), rap (Grandmaster Flash and The Furious Five), novou vlnu (The Police, Talking Heads), minimalismus (Steve Reich, Philip Glass), nové romantiky (Duran Duran, Boy George), ambient (Brian Eno, Jon Hassell), ale asi největší dojem na nás tehdy udělali Japan se svým albem Tin Drum. Což je slyšet i na první dochované nahrávce Chatka tak malá.

Co znamená název Dia Archa?
Michal: Filip měl doma na zdi plakát německého filmu Das Arche Noah Prinzip. Vypadal úžasně. Bylo to takové béčkové sci-fi. Na plakátě byla vesmírná stanice, která ovlivňuje počasí na Zemi. A taky nás bavil Indiana Jones – Dobyvatelé ztracené archy. Ten název se tak nějak sám objevil. Do toho ta symbolika Noemovi archy, která zachraňuje vše živé před povoní… A když se v roce 1985 objevila skupina Arcadia, vznikl pak přesmičkou název Dia Archa. Po pár letech nám to příšlo blbý, tak jsme to změnili na Die Archa. Asi proto, že to znělo tak nějak německy. V té době jsme dost poslouchali Einstuerzende Neubauten, Nicka Cavea a sledovali filmy Wima Wenderse.

První nahrávka je Chata tak malá z roku 1986? Co všechno se tam ozývá? Nahrávali jste v chatce?
Michal: Skutečně název odpovídá místu, kde nahrávka vznikla, tedy u Filipa na chatě. Ona to nebyla klasická chata, původně to byla bouda na nářadí u chaty Filipovi tety, ale paní Homolová ji přebudovala na pokojík s dvěma postelemi a kuchyňský kout. Tam jsme trávili společné prazdniny. Přivezli jsme tam vše, na co se tehdy dalo hrát. Ale základem bylo Filipovo Casio a můj “Tama” kufr, jak jsem přezdíval svému kufru od vařiče. Pak tam byly kravské zvonce, slovenské flétny, různé hrnky, ešus, hřeben..

To pištění v pozadí je opravdu čajová konvice, nebo snad speciální styl hry na flétnu? A co ten vokál? Je to imitace angličtiny, nebo snad opravdu angličtina? 
Michal: Ano, je to flétna, ale nikdo na ni neuměl hrát, tak jsme dělali všemožné zvuky. Ona ta nahrávka není vlastně hudba, ale spíš pokus o hudbu a tím se i dost liší od běžných písniček. Bylo to spíš takové klukovské nadšení. Filip spontálně zpíval, já se snažil držet rytmus. Celé jsme to nahráli na živo ve dvou bez playbacků, akorát v jedné pasaži je slyšet smích naší kamarádky, kterou jsme při nahrávání pošťuchovali. 

A jak jste nahrávali?
Michal: Filip měl takový malý přenosný kazeťák s mikrofonem. Dali jsme ho doprostřed místnosti a tak se nahrávalo. Až při zpětném poslechu jsme zjistili, že ten magnetofon při nahrávání skřípal a že je to slyšet i na nahrávce. 

Z názvu nahrávky Koncert pro Davida hádám, že jste měli i posluchače. Nebo snad byli jen virtuální? Hráli jste hlavně pro sebe, nebo jste vystupovali i veřejně?
Michal: Tu nahrávku jsme pořídili v roce 1988 zase na zahradě u Filipa na chatě. To už jsme měli dost nástrojů i spoluhráčů. Začali jsme hrát víc popově. Měli zpěváka, kytaristu, na basu a trubku se přidal můj spolužák Václav “Wenny” Novotný. Filip měl velké Casio, já po bráchovi jeho první bicí soupravu Amati. V Praze jsme měli zkušebnu a za sebou několik koncertů. Hráli jsme vlastní písničky. Po čase se přidaly i dvě doprovodné zpěvačky a začalo to být docela zajímavé, hrali jsme třeba na festivalu Břehule ’89 s Tichou Dohodou, Tatabojs nebo Lucií. Ale zpět do roku 1988. To léto jsme již tradičně jeli na chatu k Filipovi a vzali s sebou i nástroje. Protože chata je opravdu velice malá, tak kromě nás dvou jsme s sebou vzali jen našeho basistu Václava Novotného, který mohl spát na rozkládacím lehátku v chodbičce ke kuchyni. Zkoušel jsem v chatě postavit bicí, ale pak se tam už nedalo pohybovat, tak jsme je zase odvezli a přivezli si akustické kytary, citery, tuzexový sampler Casio SK-1, synthezátor Casio CT-805 a od skupiny Paprsky inženýra Garina půjčenou Yamahu Porte. Ty syntezátory byly spíše hračky, ale měly tu výhodu, že se daly napájet i na baterie. Kromě písniček, které jsme hráli s celou kapelou se ještě mimo písničkový repertoár začalo dít něco, co nás ovlivnilo pak na další dlouhé období. Zejména nás tři začala zajímat “jiná hudba”. Experiment, ambient, minimalismus, meditace. Dokázali jsme hrát dlouhou dobu jeden motiv. Už nám nešlo o sloku/refrén, ale hudbu jako takovou. O něco, čemu se pak také říkalo new age. Koncert pro Davida pochází právě z tohoto období. Vzali jsme nástroje ven na zahradu, sedli si do trávy, před sebe dali kazeťák a začali nahrávat. Šlo o improvizaci. Reagovali jsme na sebe navzájem i na zvuky z okolí. Ptáky, přelet letadla, vítr. A posluchačem nám byl náš kamarád David ze sousedství, se kterým jsme trávili spoustu volného času.

Filip: Ano, tak to všechno bylo, k tomu není co dodat!


Další nahrávky z let 1986-1990, tedy: Koncert pro Davida, Třpyt hladiny, Shakespearovi přátelé a Between Music poslouchejte zde: