neděle 24. prosince 2017

Květoslav Dolejší



O Květoslavu Dolejším se toho napsalo mnoho, mnohými byl veleben za své originální nahrávky ze začátku tohoto století, vyšlo mu několik “oficiálních” alb, jedno za všechny budiž album Trupec, vydané pražským vydavatelstvím Polí5 v roce 2006. Další dvě skvělá alba můžete stáhnout na stránkách labelu Sakraphon.  Tajuplný rockový písničkář a samorost, lo-fi bůh, či rockový pábitel, sociální neurotik, který hraje přes třicet bustrů, největší solitér české scény - to všechno byl a je Květoslav Dolejší. Superlativy i žerty stranou, ale pakticky všechny nahrávky Květoslava Dolejšího jsou přímo učebnicovým příkladem lo-fi nahrávání z éry 90. let a jako takové právem zaslouží čestné místo v Endemitních archivech. 

Pokusil jsem se ze Slávka vymámit nějaké jeho dosud nevydané nahrávky a také nějaké rozumy stran jejich původu.
  


Jak se to vlastně všechno nahrávalo? A to bylo tvoje domácí nahrávání přípravou na nějaký živý projekt, nebo jsi chtěl zaznamenat sám pro sebe svoje nápady? 
Hele, to je jednoduchý - všechno je to nahraný doma, na kazeťák Sharp koupenej v Tuzexu, za 1300 bonů, který jsme vyšmelili s vexlákama asi za bůra, někdy v roce 1987. Ten měl funkci mix mic, tak mě nic lepšího nenapadlo, než nejdřív nahrát bubny, dát kazetu do tý přehrávací části, a ono to do toho pořád šlo domíchávat, na to jsem přišel úplně náhodně. Takže do toho jsem nahrál další nástroje a zase jsem to dal zpátky, prošlo to asi přes čtyři kazety a výsledek je tohle. Ten kazeťák byl několikrát ukradenej, nebo ztracenej. Potom jsem měl čtyřstopák Tascam, ten jsem si kupoval v roce 1997, přímo už za účelem domácího nahrávání. Poslal jsem to kamarádovi z vojny, a pak to mělo i nějaký ohlasy...co to bylo, nejposlouchanější demo roku, nebo něco takovýho? 
Bicí jsou třeba nahraný tak, že to snímaly sluchátka, který jsem pověsil tak do půlky těch bubnů, kde fungovaly jako mikrofon. Byla to dobrodružná akce. Šlo jenom o to, že jsem z toho měl sám radost. Potom na čtyřstopáku jsem se s tím prděl mnohem víc, tam už jsem to vymakával, ale třeba to nakonec bude hučet ještě víc. 
Na tom prvním albu to bylo všechno nahrávaný na kytaru Proxima, kterou mi koupil tatínek, když mi bylo 18 let. Ty Proximy to byly takový sračky s nějakým snad uhlíkovým snímačem, ty byly ještě horší, než Jolany. S těma jsem pak taky nahrával. Pak jsme z první nahráli album s mým tatínkem přímo, táta harmonika a já buben. Taky nějak rok asi 1993-94.
Jinak, nikdy jsem ani nepomyslel, že bych to snad měl hrát někde koncertně. To samotný nahrávání - to bylo to ono! Jen jsem si chtěl vyzkoušet, že to taky umim. 

Jaký máš vztah ke svým starším nahrávkám? 
Když to beru zpětně, tak pro mě je vůbec nejlepší ta první kazeta, New Kids Under The Block, tam jsem o tom vůbec nepřemýšlel, to prostě tak vyplynulo.
Další album pak bylo Za ma ra za li na, to jako zmrzlina - to jsem se snažil mluvit pražským přízvukem. To už jsem hrál v tý trashový kapele, tohle byla taková bokovka. Nakonec to není ani se zpěvem. Pořád jsem to natáčel na toho Sharpa. Když už jsem to nahrával počtvrtý, tak ty bicí, co byly původně docela čistý, už začaly hučet a celý to dostalo takovou patinu. To je vlastně instrumentální,no, možná tam je jedna skladba zpívaná. Ono je to všechno dost metal. Vyrůstal jsem na dixielandu a Ivanu Mládkovi, a když jsem chodil do šestý třídy, tak můj brácha přitáhl nějaký heavymetalový desky. To bylo něco úplně jinýho, bylo to tvrdý, bylo to tam. Takže tohle byla taková moje reakce na metal a na Pixies. Byl jsem především metalovej fanoušek. Ale na vojně mi právě kámoš pustil Pixies, Fugazi, a najednou jsem objevil kytarovky, všechno se otevřelo, a na tý první nahrávce jsem si to všechno zkoušel. Tak jsem to takhle chrlil, než jsem si zakoupil ten Tascam. Mezitím byly taky nějaký prodlevy, kdy jsem na hudbu zanevřel a nechtěl jsem nic dělat. Teď teda zanevírám pořád znovu a znovu, a v podstatě nic novýho neposlouchám, všechno mi přijde stejný a nuda,
ale to musíš znát sám, že už ti ty novější věci lezou hůř do hlavy. 
On je to vlastně všecko takovej metal, ten můj archiv. Tak snad nebudeš zklamanej, očekáváš alternativu a on to bude thrash metal. Teď myslím např. nahrávku z vojny, ale tu jsme tady nestihli nahrát - tak nic. 




Ale to je takovej "jinej" trash metal. Vždyť to jsou takový docela hezký písničky. Má ty tvoje kazety ještě někdo? Dostalo se to k lidem? 
Určitě, to někdo má. To jsem různě posílal a rozdával kamarádům. 

Jak jsi se vůbec dostal k Josefu Jindrákovi, který ti v roce 2007 vydal album Trupec na svojí značce Polí5? 
S Josefem jsme se potkali přes Šolicha, kterej čirou náhodou bydlel ve stejný vesnici. On mi řekl, že má jednoho kamaráda, kterej sbírá úplně nejvíc nahovno nahrávky a že zrovna já bych ho možná zaujal. To bylo asi někdy v roce 2006. Netušil jsem že jde o nějaký nakladatelství. Ze všech labelů jsem si vždycky dělal srandu, všichni jsou furt na nějakým labelu. To jsem já nechtěl. Tak maximálně dát někam na uložto. Další deska, co připravuju (asi 7 let), to rozhodně nikde nevyjde, fláknu to na uložto. 
Šolich mě tehdy přemluvil, abych to Josefovi dal. Předal mu obaly, co mi udělal na CD Trupec. Já měl svý vlastní obaly. Všechny ty ostatní nahrávky jsou dělaný u mě doma, až na tuhletu desku. Tu jsem nahrál u kamaráda Zbyni, na Starým Mlýně Byšice. Tam měl zkušebnu a nějakej osmistopák. Tou dobou mě začali lidi otravovat o nějaký nahrávky. Já nic neměl , třeba nějaký cédéčka, kdo by to furt kupoval nebo pálil, stejně jsem ani žádnou vypalovačku neměl. Nebo přístup na internet - nic. Takže jsem nahrál tohle, jakože demo. Prodával jsem to za patnáct korun, ne teda, že bych Josefovi chtěl kazit kšeft, myslím, že teď už je mu to asi stejně jedno. 
Těch mých předchozích nahrávek se ujal Fido a vydal to na značce Sopel jako dvojcédé KD0103. Byl pak trošku naštvanej, že jsem to pak vydal u konkurence. Nějak jsem teda nechápal o jakou konkurenci mu jde. 





Po té desce Trupec se o tobě chvilku psalo, ne? 
Spíš už před tím. Ten článek v Respektu vyšel v roce 2004. Setkal jsem se tehdy přes kamaráda s novinářem, teda publicistou. Přivezl jsem mu nějaký svoje věci a vyprávěl jsem mu: dělám to tak a tak...On si za hodinu a půl udělal dvě poznámky, vylemtal při tom tři čtyři piva a říkal, že mi to pošle k autorizaci. A to proběhlo tak, že mi volal z mobilu na pevnou linku, čemuž jsem rozuměl asi každý třetí slovo, jelikož tam asi nebyl moc signál a já jsem k tomu byl ještě ožralej. Tři minuty mi něco četl, jestli souhlasím, já mu řek: jasně, dej to tam. No to víš že tam byly chybný informace, ale vystihl to nakonec dobře. 




Pracuješ na něčem novém? 
Před pěti lety jsem byl na operaci srdce, to mi dost změnilo život. Dřív jsem to všechno dělal pro radost, teď už je to trošku jinak. Asi dva roky potom jsem měl posttraumatický stres. To jsi mě tenkrát akorát zastihnul, mě to bylo nějak jedno, ani hledat tyhlety starý archivy se mi už nechtělo. 
Teď bych rád na něčem zase pracoval (už pracuju), ale nemám moc na čem, počítač nefunguje, čtyřstopák zničenej. A další věc taky je, že jsem lemra líná. Třeba jenom ty bicí na pady cvakám dvě a půl hodiny, a z toho to dá čistý hudby tak dvě minuty. To je takovej automatickej bubeník, že když chceš udělat nějakej trošku netradiční přechod nebo změnu, tak jseš v háji. Mám v prdeli krátkodobou paměť, takže já už teď nevím co jsem tam nahrál, a to bylo před čtrnácti dny. To si nepamatuju. Co jsem dělal v roce 1993, to vím. Nebo v roce 1971, kdy jsem se narodil. Já si to pamatuju. I prenatální stádium si pamatuju. 



Raritní nahrávky Květoslava Dolejšího si můžete poslechnout a stáhnout zde:



Jedná se o nahrávky z vojny z roku 1991 a 1992, kazetu New Kids Under The Block, album Zamarazalina, Přísně Logické z roku 1997, bezejmenné album z roku 1998 a dokonce záznam Dolejší hrají lidovky z roku 1991, kde Květoslav doprovází na bicí svého otce. 


Další informace a zmínky o Květoslavu Dolejším zde:















UložitUložit

Dia Archa




Pod trochu záhadným názvem Dia Archa se ukrývají Michal Kořán a Filip Homola, jinak tvořící skupinu Kora et le Mechanix, založenou v roce 2004, která nahrála několik alb vydaných mimo jiné pražským vydavatelstvím Polí5.




Album 10 000 žárovek ke stažení:

Album 300 měsíců ke stažení:

Heslo Kora et le Mechanix na Wikipedii:

Nyní máme možnost si poslechnout také jejich rannou tvorbu, zhruba ohraničenou léty 1986 a 1990. Pod výše zmíněným názvem Dia Archa nahrálo duo pět alb. Z pohledu výzkumu prováděného tímto blogem je zdaleka nejzajímavější počin ten úplně první, tedy Chatka tak malá. Náhodné perkusivní zvuky, podivuhodně somnambulní flétna a pseudo-anglický zpěv či recitace se tu delikátně snoubí s melodickými linkami elektronických kláves a všudypřítomným zvukem motorku magnetofonu. Čistá nahrávka hudby v syrovém stavu. Vzácnost.


Pokud dobře počítám, tak už spolu hrajete přes třicet let. To je skoro neuvěřitelné. Jak vlastně došlo k tomu, že jste začali hrát a nahrávat? 
Michal: My jsme byli taková typická školní kapela. Prostě spolužáci z devítky, co měli podobné zájmy. A přestože byl rok 1984, měli jsme to štěstí sledovat filmy na videu, které tady vůbec v kinech neběžely. Tehdy to byl ještě skvělý přehrávač Beta, který přivezl Filipův otec z Německa. A film jako médium nás dost uchvátil. Chtěli jsme točit také filmy. Ale na to jsme neměli vybavení. Filip sice vlastnil starou kameru Admiru na 8mm film, ale žádné zázraky jsme s tím nenatočili. V té době mělo ale také boom MTV a to byl příval spousty u nás neznámé muziky. Tenkrát vrcholila polovina 80. let – Soft Cell, Depeche Mode, The Cure, Duran Duran, Spandau Ballet, Alphaville, Kate Bush, A-ha, Yazzo, Thompson Twins, Sigue Sigue Sputnik… Dost nás to ovlivnilo. Ale nejen to. Můj o sedm let starší brácha Jaroslav už v té době bubnoval v několika kapelách a někdy mě bral s sebou na zkoušky. To byla taky dobrá zkušenost, takže když Filipa napadlo, jestli místo filmů nezačneme spíš hrát hudbu, vůbec jsem se tomu nebránil.

A co bylo cílem, případně tehdejším vzorem projektu?
Michal: Cíl jsme asi neměli žádný. Chtěli jsme se hlavně bavit. Volný čas jsme trávili nahráváním hudby na kazety, ježděním do Tuzexu, dívat se na vystavený Korg 800, nošením kazeťáku s hudbou naplno po Jižním Městě. Filip u toho zkoušel tančit s Luďkem Levinským tehdy populární break dance. Já byl na to dřevo, tak jsem se spíš díval. Dost jsme také vysedávali v kavárně Slávia a o hudbě se bavili. Ale brzy dostal Filip od otce první Casio a to byl asi takový zlom. Já nástroje neměl. Sice jsem předtím jako dítě chodil dva roky na housle a asi tři na piáno, ale to mě moc nebavilo. Tak jsem začal možná pod vlivem bráchy tlout do věcí kolem sebe. Filip z toho malého Casia dokáza lvyloudit zajímavé zvuky a já ho doprovázel hrou na kufr od plynového vařiče. Časem jsem dostal od bráchy bonga a kravský zvonec, což byl takový prvopočátek. Poslouchali jsme různé hudební žánry – reggae (Peter Tosh. The War), rap (Grandmaster Flash and The Furious Five), novou vlnu (The Police, Talking Heads), minimalismus (Steve Reich, Philip Glass), nové romantiky (Duran Duran, Boy George), ambient (Brian Eno, Jon Hassell), ale asi největší dojem na nás tehdy udělali Japan se svým albem Tin Drum. Což je slyšet i na první dochované nahrávce Chatka tak malá.

Co znamená název Dia Archa?
Michal: Filip měl doma na zdi plakát německého filmu Das Arche Noah Prinzip. Vypadal úžasně. Bylo to takové béčkové sci-fi. Na plakátě byla vesmírná stanice, která ovlivňuje počasí na Zemi. A taky nás bavil Indiana Jones – Dobyvatelé ztracené archy. Ten název se tak nějak sám objevil. Do toho ta symbolika Noemovi archy, která zachraňuje vše živé před povoní… A když se v roce 1985 objevila skupina Arcadia, vznikl pak přesmičkou název Dia Archa. Po pár letech nám to příšlo blbý, tak jsme to změnili na Die Archa. Asi proto, že to znělo tak nějak německy. V té době jsme dost poslouchali Einstuerzende Neubauten, Nicka Cavea a sledovali filmy Wima Wenderse.

První nahrávka je Chata tak malá z roku 1986? Co všechno se tam ozývá? Nahrávali jste v chatce?
Michal: Skutečně název odpovídá místu, kde nahrávka vznikla, tedy u Filipa na chatě. Ona to nebyla klasická chata, původně to byla bouda na nářadí u chaty Filipovi tety, ale paní Homolová ji přebudovala na pokojík s dvěma postelemi a kuchyňský kout. Tam jsme trávili společné prazdniny. Přivezli jsme tam vše, na co se tehdy dalo hrát. Ale základem bylo Filipovo Casio a můj “Tama” kufr, jak jsem přezdíval svému kufru od vařiče. Pak tam byly kravské zvonce, slovenské flétny, různé hrnky, ešus, hřeben..

To pištění v pozadí je opravdu čajová konvice, nebo snad speciální styl hry na flétnu? A co ten vokál? Je to imitace angličtiny, nebo snad opravdu angličtina? 
Michal: Ano, je to flétna, ale nikdo na ni neuměl hrát, tak jsme dělali všemožné zvuky. Ona ta nahrávka není vlastně hudba, ale spíš pokus o hudbu a tím se i dost liší od běžných písniček. Bylo to spíš takové klukovské nadšení. Filip spontálně zpíval, já se snažil držet rytmus. Celé jsme to nahráli na živo ve dvou bez playbacků, akorát v jedné pasaži je slyšet smích naší kamarádky, kterou jsme při nahrávání pošťuchovali. 

A jak jste nahrávali?
Michal: Filip měl takový malý přenosný kazeťák s mikrofonem. Dali jsme ho doprostřed místnosti a tak se nahrávalo. Až při zpětném poslechu jsme zjistili, že ten magnetofon při nahrávání skřípal a že je to slyšet i na nahrávce. 

Z názvu nahrávky Koncert pro Davida hádám, že jste měli i posluchače. Nebo snad byli jen virtuální? Hráli jste hlavně pro sebe, nebo jste vystupovali i veřejně?
Michal: Tu nahrávku jsme pořídili v roce 1988 zase na zahradě u Filipa na chatě. To už jsme měli dost nástrojů i spoluhráčů. Začali jsme hrát víc popově. Měli zpěváka, kytaristu, na basu a trubku se přidal můj spolužák Václav “Wenny” Novotný. Filip měl velké Casio, já po bráchovi jeho první bicí soupravu Amati. V Praze jsme měli zkušebnu a za sebou několik koncertů. Hráli jsme vlastní písničky. Po čase se přidaly i dvě doprovodné zpěvačky a začalo to být docela zajímavé, hrali jsme třeba na festivalu Břehule ’89 s Tichou Dohodou, Tatabojs nebo Lucií. Ale zpět do roku 1988. To léto jsme již tradičně jeli na chatu k Filipovi a vzali s sebou i nástroje. Protože chata je opravdu velice malá, tak kromě nás dvou jsme s sebou vzali jen našeho basistu Václava Novotného, který mohl spát na rozkládacím lehátku v chodbičce ke kuchyni. Zkoušel jsem v chatě postavit bicí, ale pak se tam už nedalo pohybovat, tak jsme je zase odvezli a přivezli si akustické kytary, citery, tuzexový sampler Casio SK-1, synthezátor Casio CT-805 a od skupiny Paprsky inženýra Garina půjčenou Yamahu Porte. Ty syntezátory byly spíše hračky, ale měly tu výhodu, že se daly napájet i na baterie. Kromě písniček, které jsme hráli s celou kapelou se ještě mimo písničkový repertoár začalo dít něco, co nás ovlivnilo pak na další dlouhé období. Zejména nás tři začala zajímat “jiná hudba”. Experiment, ambient, minimalismus, meditace. Dokázali jsme hrát dlouhou dobu jeden motiv. Už nám nešlo o sloku/refrén, ale hudbu jako takovou. O něco, čemu se pak také říkalo new age. Koncert pro Davida pochází právě z tohoto období. Vzali jsme nástroje ven na zahradu, sedli si do trávy, před sebe dali kazeťák a začali nahrávat. Šlo o improvizaci. Reagovali jsme na sebe navzájem i na zvuky z okolí. Ptáky, přelet letadla, vítr. A posluchačem nám byl náš kamarád David ze sousedství, se kterým jsme trávili spoustu volného času.

Filip: Ano, tak to všechno bylo, k tomu není co dodat!


Další nahrávky z let 1986-1990, tedy: Koncert pro Davida, Třpyt hladiny, Shakespearovi přátelé a Between Music poslouchejte zde:



neděle 5. listopadu 2017

Sudor



Tajuplný kolektiv Sudor generoval v 90. letech nahrávky, které tvořila směs radiofonických experimentů, pseudogamelanového zvuku v nejlepších momentech připomínajícího Harryho Partche, mimoňského prozpěvování a nekonečných minimalistických improvizací na elektrofonické varhany Vermona, to vše se dochovalo mohutně zkrášleno šumem kazetového pásku a občasným pronikáním původního nahraného zvuku na povrch (Podobné koření, jak víme, neškodí a naopak je typickou ozdobou žánru). Z dochovaných záznamů někdy Sudor působí jako venkovská varianta projektu Davenport Family, kde kdosi brnká na neidentifikovatelný strunný nástroj a někdo další fouká do zobcové flétny, další nahrávka nás však opět překvapí nesmlouvavým postindustriálním zvukem, nebo něčím jiným, ještě méně obvyklým a očekávaným, například záznamem rozhlasové hry přerušované jen elektrostatickými poryvy coby šumivými signály z neznáma. Vyplatí se poslouchat vcelku, nebo alespoň nepřepínat hned po prvních pár minutách.






Co byl Sudor, kdo ho tvořil a s jakým cílem vlastně vznikl?
Zdeněk: Sudor. Název pochází z latiny a znamená pot nebo výpotek. To slovo jsem poprvé slyšel od svého bratra, který studoval medicínu a bifloval nějaká latinská slova. Líbil se mi zvuk toho slova v češtině. Je to jako když udeříš do sudu ... su, je ten svist  d, je úder a or, je dozvuk.  Význam toho slova mi také připadal velmi výstižný ... naše tvorba byla tenkrát něco, co z nás samovolně vycházelo na povrch. Jaksi se to z nás samo od sebe vypocovalo.  Ten výpotek se formoval do zvuku, který se zřídka, většinou náhodou, podařilo zachytit na magnetický pásek. Bylo to velmi svobodné, náhodné a oproštěné od jakýchkoli ambicí. Byl to jen takový vedlejší produkt opojného trávení času uprostřed bezstarostných přátelství.


Lukáš: Cíl – zkoumat zvukem přátelství. Cíl – nemít ambice, spíš si dělat radost hraním při setkání v různých podobách a na různých místech v různých hodinách, a to hlavně v letech 1996-1998. Někdy jsme se sešli všichni tři, někdy jen dva, někdy jen jeden něco někde zasmyčkoval a nahrál na kazetu... Jen dvakrát jsme vystoupili vlastně před publikem v rozšířené sestavě o baskytaristu – v Telči na Festivalu zvuku jsme hráli na bicí, Moog, gramofon, baskytaru a nějaké harampádí, v klubu 007 jsme měli baskytaru, bicí automat, klávesy Vermona, mikrofony. Bohužel kromě našich privátních hraní bez jakéhokoliv plánu, které vlastně měly charakter spontánních akcí, volné improvizace, a to často i bez alkoholu, se záznamy těchto dvou koncertů asi nedochovaly anebo dřímají někdy na netušených dnech našich šuplat. Do stavů trochu rozostřeného vnímání se někdy dařilo dostat kombinací koncentrace a volnosti při dlouhých setech nějakého zvukového pionýrství třeba na šumavské chalupě v kuchyni, když jsme si v pološeru naladili divné ječící frekvence na rádiu, které se trochu prolínaly s útržky vysílání a do toho jsme něco hráli na nalezené věci.


Hugo: Slovo Sudor, jeho význam, pot – výpotek. 
Slovo krásně znějící, pár slabik zakončených, podle chuti, R či RRRRRRR. A zrovna znamenalo tohle. Pot – Výpotek. Každá veřejná produkce - 007, Telč, Šleh v Doubku u Prahy (pouze ZdeDur-Hugo a bylo to hraní k tanci), byla vyladěná synchronizace mezi posluchači a námi.
Posluchač většinou nikdy nic podobného neslyšel, ale chytil se. Vibrace, zvuky, nesymetričnost, ujetý rytmus, pokud se to dá nazvat rytmem. Zvukový zážitek. Naprostá NEdokonalost.
A zvukosběr? Poklopem vlézt do šestikubíkového svislého ohřívače vody pro bazén na Jarově (v té době samozřejmě nebyl naplněný) a přes 3 hodiny v uzavřeném, akusticky čistém prostoru poslouchat, jak vibruje trubkový odvaděč vody. Po úderu do něj, byl slyšitelný dozvuk dobrých 15 minut dlouhý. Za ty 3 hodiny nám došly baterie v nahrávání (kazetový magnetofon Kondor), tak i v osvětlení (což ještě znásobilo dojem), ale znamenalo to cítit zvuk, být v něm. I pohlazení dlaní vnitřní hladké strany “nádoby” bylo slyšet.
Dodnes s chutí poslouchám zvuk kapek, dopadajících při dešti ze střechy na zem, občas jim do cesty nastavím překážku v podobě plechového bubínku z NDR nebo jenom plastové mističky s víkem, a když už přestane pršet, setrvačnost vody stékající po střeše a zpomalující se rytmus kapání, to dokáže zastavit srdce. Nebo lépe, mozek.
Zvukové pionýrství? Možná ano. Ne však v záznamu zvuku. V jeho vstřebávání.



Existovalo nějaké typické nástrojové obsazení, ke kterému se Sudor vracel, nebo ze kterého vycházel? Co je pro vás typický zvuk Sudoru?
Lukáš: Nástrojové obsazení? Spíš místa, kam se chodívalo hrát anebo se během našich procházek po Praze takové hraní událo samo, nástrojem mohlo být cokoliv. Tak jsme chodili bubnovat do rezervoárů na vodu na rozestavěném bazénu na Jarově, jednou na kovové sochy na Vítkově určené pro slavnostní ohně, často jsme se vraceli do uličky na Chodově, kde byly uskladněny betonové panely, z nichž trčely dráty, které omamně drnčely, na most na Krejcárku, kde svištěly tramvaje v prudké jízdě z kopce, k Hugovi do bytu do koupelny, kde se instalovalo kapátko, které svým nerovnoměrným rytmem určovalo začátek psychotické seance, jindy zase nás zaujalo přeskakující vypálené cédéčko nebo deska.




Přiznám se, že jsem se trochu ztratil ve všech bočních projektech, nebo alternativních názvech. Co bylo Duo Papa a kdo byli Kosí bratři?
Hugo: Sedánek s mým otcem, oba jsme Pavlové, proto duo PaPa, byla snaha na klávesy Vermona zahrát něco vánočních písní. Když ani jeden z nás neumí hrát na klavesový hudební nástroj, vzniklo melodicky něco, co zní jako koleda, po stránce rytmické pak naprostý paskvil vyvolávající touhu v době klidu a míru někoho zabít. 
Kosí bra3 - To se zúčastnil jako externista Václav Durdil, jak si vzpomínám. 007 je Sudor a Kosí bra3.



Na kazetách jsou mnohé kompozice označené jako “instalace”. Byl v tom nějaký záměr, měla snad vystoupení Sudoru i výtvarný, či performativní rozměr?
Lukáš: To jsou jen názvy. Ale vlastně to, pokud se vzpomínám, bylo trochu inspirováno skladbou Einstürzende Neubauten z alba Ende Neu s názvem Installation No.1. Ty jsme tenkrát dost poslouchali stejně jako třeba Laibach, Test Department, Nurse With Wound, The Young Gods, Deutsch Nepal, ale vlastně jsme poslouchali i noise, post punk, české písničky z 60. let, Dunaj, E, Toma Waitse, rádio, rozhlasové hry a divný disco...
Výtvarný a performativní rozměr nebyl tak důležitý, i když by se některé akce a výlety se skupinou kamarádů a holek tak daly pojímat jako svého druhu happening. Při šmejdění Prahou, rozpadlými domy, zahrádkářskými koloniemi, v podzemí pod Stalinovým pomníkem, na Petříně, při výletech do Českého ráje nebo třeba na kopec k Čtyřkolům se nějaká dobrá akce udála, spontaneita byla důležitější než plán. 
Ta sama Instalace spíš znamenala, že některé věci také byly nainstalovány (jako ty betony nebo barely) před námi anebo jsme jen udělali konstelaci-instalaci předmětů, které hrály samy a my je doprovázeli. Anebo jen nechali znít jako tramvaji nebo vítr.
Na některých kazetách jsou nahrané jen dlouhé smyčky patrně z rozhlasového vysílání. K čemu sloužily? Některé další nahrávky zní jako minimalistický remix programu tehdejších rádiových stanic. Byl Sudor také radiofonický projekt?
Lukáš: Ječení rádia bylo důležité, tehdy se daly naladit tak divné frekvence, že jsme je vydrželi poslouchat hodiny a nahrávat. Cílená radiofonie v tom asi nebyla, tak přísní jsme zas nebyli.
Hugo: Také šlo hlavně o vybavení. Měli jsme, jak bylo řečeno, kazetový magnetofon Condor - výrobek Tesly a celé RVHP. Z něj byly vyjmuty vestavěné mikrofony a přeletovány na několikametrové dráty. Všechny Installations jsou tudíž stereofonní záznam. Také tento magnetofon umožňoval připojení jiných vstupních zařízení, gramofonu a podobně. A někdy došlo na chytání radiových vln. Prutová antena z Condoru byla odlomena a nahrazena prostým nestíněným drátem. Tak byl spojen, při chytání radiových vln, pohyb a zvuk. Kdo držel drát a ladil, ten zárověň hrál, zároveň tančil. Dnes úsměvné, analog měl své kouzlo.
To je na některých kazetách ten radiozvuk. A spousta věcí je od Tebe, Lukáši. Z Opatova.
PS.  Písničky z 60. let, to byla hlavně akce v Lucerna Music Baru - Písnička. To měli na starost lidé z FAMU (možná DAMU), obory produkční, dramaturgie apod. Jako školní cvičení. Uspořádat tematický večer. Živé vstupy, scénky, moderování.


Vermona Instalation
poslouchejte a stahujte ZDE


Sudor komplet
poslouchejte a stahujet ZDE




čtvrtek 20. července 2017

Arnošt Štědrý


Arnošt Štědrý působí jako kytarista v pražské alternativní skupině Sdružení rodičů a přátel RoPy. Kromě tohoto angažmá se věnuje také vlastní tvorbě, která oč je utajenější uchu mainstreamového posluchače, o to je rozsáhlejší. Pro milovníky neprobádaných hudebních oblastí je zde rozhodně co objevovat. Objevování je pak nejlépe provozovat na Arnoštově Soundcloudovém profilu:




Na Soundcloudu máš poměrně velké množství hudebně i zvukově různorodých skladeb. Některé jsou akustické, některé naopak poskládané jen ze samplů. Je za tou vší různorodostí nějaký jednotný styl nebo téma?
Pravděpodobně ne, i když ne absolutně. Jak už jsem psal, beru to spíše jako osobní deník, jakousi pomůcku, jak si lépe pamatovat některé okamžiky tím, že zafixuju momentální stav svých hudebních nápadů. S většinou těch tracků je spojen buď nějaký zážitek, nebo se jedná o realizaci akutního nápadu, který nedostanu z hlavy jinak, než, že jej aspoň částečně zhmotním. 

Jak se liší tvé fungování v kapele a jako sólového tvůrce? Co je motorem tvé sólové tvorby? Ovlivňuje jedno druhé? 
Principiálně se to příliš neliší. Písničky, které hrajeme se SRPR jsou podobně konzervované okamžiky a myslím, že jsou i srovnatelně pestré a potměšilé. Sice dají více práce ve výrobě, ale to je vyrovnané jejich delší životností. 

Kdo jsou posluchači tvé tvorby? Máš o nich přehled? Máš nějaké kritické reflexe?
Poměrně velkou část posluchačů na Soundcloudu tvoří boti, kteří za úplatu nabízí vyšší poslechovost (vlastně by mne zajímalo, jestli nějaká agentura nenabízí kapelám na koncert skutečné diváky). Pak určitě pár lidí, se kterými se znám osobně a nakonec náhodní kolemjdoucí, nebo ti, kterým to Soundcloud doporučil. 
Ačkoliv Soundcloud nabízí velmi dobrý systém pro komentování, který je zároveň i dost využívaný, mé věci zejí z tohoto hlediska prázdnotou, což je myslím dostatečně kritická reflexe. 



Podle mých zkušeností většinou i hudebníci, kteří neočekávají vydání své hudby (a někdy dokonce ani jakýkoliv její poslech) vytvářejí ze svých skladeb alba. Myšlenka alba se prostě dobře uchytila a ani nové možnosti poslechu a distribuce hudby na tom, zdá se , ještě nic nezměnily. Tebe tato forma neoslovila, nemáš potřebu dávat svým skladbám rámec, vyrábět obal a podobně? Nebo jsou sety na Soundcloudu pro tebe jakýmsi ekvivalentem alba?
To myslím plyne z té deníkové formy. Sety sice používám, ale nepříliš důsledně a spíše stylem evokujícím pořízení si dalšího notýsku. Výjimkou by mohl být set věnovaný pražským vodním tokům, ale tam myšlenku alba spolehlivě sterilizuje fakt, že jich je úředně evidovaných 99. 


K tomu se váže otázka na fyzická média: Je tvým hlavním záznamovým médiem internet, nebo si své skladby nahrával i na fyzické nosiče? 
Jen internet. 



Na jaké nástroje hraješ, jaké přístroje používáš a jaký je technologický proces tvého nahrávání?
Z tradičních nástrojů používám kytary, tenorové ukulele, různé klávesy, klavíry v ulicích, zvláště ten Masaryčce, flétny, xafoon, basskřídlovku, ale tu teď nemohu najít, pak různé rozbité věci, elektrické i mechanické, dokud je někdo nevyhodí, jeden čas jsem měl v oblibě ledničku, ale nějak jsem na ni zanevřel, mám kaosscilátor a kaosspad, nepohrdnu ani neuklizenou dětskou hračkou. Z tech ryze softwarových SynthScaper, FieldScaper, Striu, TC-11, Virtual ANS, PhonoPaper. Nedávno jsem si vyrobil z plechovek marimbu, kterou jsem schovával na Masaryčce za účelem pravidelné produkce, ale někdo ji pravděpodobně našel a vyhodil. 

Venku nahrávám telefonem, skrz AudioShare, mám jeden externí mikrofon, piezosnímač a nějakou redukci na telefon, skrz kterou mohu zapojit cokoliv s velkým jackem. Pro vícestopé nahráváni používám na iPadu AUM, občas GarageBand a pro mix Auriu. Celé se to vejde do tašky přes rameno. 

Takže by se dalo říct, že se hodně věnuješ field recordingu? Nebo je to snad site-specific music? Co tě přitahuje na nahrávání v plenéru?
Asi ani jedno. Oba přístupy považuju za dobré zdroje, ale ve skutečnosti se systematicky nevěnuji ani jednomu z nich. Mám takový trochu formativní zážitek, kdy jsem po revoluci procházel průchodem z ulice 28. října na Jungmanovo náměstí, byla tam tuším nějaká prodejna CD a do reproduktorů pouštěli Tokátu a fugu d-moll. Když se ozvalo to D na konci prvního taktu, přehlušily ho dokonale vyladěné zbíječky dělníků na druhém konci průchodu. Od té doby se snažím rozebírat hudební postupy, ať už kompoziční, instrumentační nebo psychologické na součástky, udělat si představu, jak fungují a následně je poskládat do nějakých trochu jiných celků. 
Mám teď každodenní rutinu na Masaryčce (výsledek bude zhruba za půl roku), která odpovída asi nejvíce field recordingu a site-specific hraní a při ní poznávám i komunitu lidí, kteří tam chodí hrát. Je to poměrně pestrá směska -- často se mi daří jednotlivé hráče rozeznat jen sluchem a většinou si spolu dost povídáme. Tenhle aspekt mi na tom momentálně příjde asi nejlepší. 
Když to tak píšu, vzpomněl jsem si na ještě na jeden field-recording zážitek. Když jsem byl malý, spával jsem v pokoji s pendlovkami. Před usnutím jsem poslouchal zvuky, které vydávají a snažil se z nich zrekonstruovat, jak vypadají uvnitř. Do dneška si ten ze zvuků vymyšlený strojek pamatuju. Teď mne napadlo, že bych z té představy mohl zkusit zpátky vydestilovat ony noční zvuky (třeba pomocí okaríny, kterou jsem si pořizoval pro tvojí kompilaci). Tak jsem tu vzpominku na hodiny rovnou nahrál:


Proti původnímu plánu se mi tam dostala dětska šlapací zvonkohra, co je v parku v Malešicích, ale jinak to je vesměs okarína, židle a stůl (skrz pružinové echo, aby se dosáhlo hodinového efektu).

Je pro tvou sólovou tvorbu někdo inspirací?
Paradoxně třeba ty. Kdysi dávno jsem byl na představení Buchet a loutek asi v Řeznické, kde se hlavní hrdina procházel po krajině (nebo to bylo moře?) která ve skutečnosti byla nahé ženské břicho spoluherečky. Zůstalo mi to zaryté v paměti a jistě to stále nějak působí. A pak pochopitelně spousta dalších lidí i věcí. 

To bylo představení Urbild, režíroval ho Radek Beran a kdysi dávno předtím ho vymyslel Petr Šoch. Ten už dneska divadlo nedělá, ale musím říct, že mě svým přístupem taky asi dost ovlivnil. No tak to mě těší a díky.



pondělí 22. května 2017

Autopsychohypnóza


Toto je skutečná rarita, juvenilní, ba dokonce přímo a zcela nepokrytě dětská realizace relaxační nahrávky, která je vlastně spíše vysíláním nějakého fiktivního new age rádia, ve kterém se ovšem vše nedaří tak, jak by mělo. Snížená zvuková kvalita je nicméně samozřejmostí. Relaxace a pocit uvolnění naopak není po poslechu nahrávky zcela zaručena. Přesto poslech můžeme vřele doporučit. Něco takového se nepotkává každý den. 

“V naší domácnosti bylo vždycky hodně kazet s ezo odérem. Máme doma třeba Svatyni duše, Zrcadlení od Petra Piňose, Elfine paradise od Rolanda Santése, Meditaci o naději podle knihy Challita Džibráta atd. Myslím, že všechno s tím spojený šlo z iniciativy naší mámy a jejích duchovních potřeb. Jednou jsme se ptaly strejdy, jak se to u nás v rodině má s tou spiritualitou. Popsal to tak, že máme silnou tradici už od pradědy, který byl teolog, od dědy, který studoval na faráře, naší mámou, která je prý čarodějnice, on že to vidí v čakrách, teta ta to teda nemá a strejda taky nic. Pamatuju si, jak jsme jako malý poslouchaly z kazeťáku přes den a tak různě Dalajlámův zpěv. To je na AUTOPSYCHOHYPNÓZE vidět, to naše brumlání je vlastně napodobavání Dalajlámy. 

Díky tomu že náš táta v devadesátkách podnikal ve výkupu kovošrotu, jsme se měli dobře. Takže jsme měli doma hodně techniky… jako jediní na vesnici počítač, první obří mobily, různý kazeťáky, hi-fi věž a hlavně později keyboard YAMAHA PSR-350, díky kterýmu celá ta kazeta vznikla. Radka tyhle klávesy měla, protože chodila na ZUŠku. Vyvstal tu tedy objev midi a narávání z disket. Ta kazeta je vlastně nahrávka z toho keyboardu na kazeťák na jeden zátah. Používaly jsme demo z keyboardu, melodie (co jsme složily těsně před nahráváním), naše mumlání dalajlámy, improvizovaný napodobování meditačních písní, instrukce k meditaci, co jsme měly odposlouchaný…Kazeta vznikla pro mámu, aby při ní mohla meditovat. 

Tuhle metodu jsme asi opakovaly často. Ale mám pocit, že jsme se časem posunuly a tvořily jsme si pro sebe různý kompilace, který jsme pak používaly na besídkách pro sousedy z paneláku. Nacvičily se výstupy, který byly řízený playlistem z kazety v kazeťáku. Vytiskly se plakátky a vstupenky na barevné inkoustové tiskárně, pozvaly jsme paní z vedlejšího vchodu. Nebo se besídky konaly na zahrádce a tam už byly i kulisy a kostýmy. Třeba jedna besídka, ze která máme fotku se jmenovala “Hudební okénko”. Jednou jsme dělaly i módní přehlídku hader, co jsme přešily z oblečení z půdy. A pak různý reklamy samozřejmě. Jo a svatby. Nějaký besídky jsme měly natočený na VHSkách, ale ty už nejsou. “


Radka a Marie Vařekovy



AUTOPSYCHOHYPNÓZA