Květoslav Dolejší



O Květoslavu Dolejším se toho napsalo mnoho, mnohými byl veleben za své originální nahrávky ze začátku tohoto století, vyšlo mu několik “oficiálních” alb, jedno za všechny budiž album Trupec, vydané pražským vydavatelstvím Polí5 v roce 2006. Další dvě skvělá alba můžete stáhnout na stránkách labelu Sakraphon.  Tajuplný rockový písničkář a samorost, lo-fi bůh, či rockový pábitel, sociální neurotik, který hraje přes třicet bustrů, největší solitér české scény - to všechno byl a je Květoslav Dolejší. Superlativy i žerty stranou, ale pakticky všechny nahrávky Květoslava Dolejšího jsou přímo učebnicovým příkladem lo-fi nahrávání z éry 90. let a jako takové právem zaslouží čestné místo v Endemitních archivech. 

Pokusil jsem se ze Slávka vymámit nějaké jeho dosud nevydané nahrávky a také nějaké rozumy stran jejich původu.
  


Jak se to vlastně všechno nahrávalo? A to bylo tvoje domácí nahrávání přípravou na nějaký živý projekt, nebo jsi chtěl zaznamenat sám pro sebe svoje nápady? 
Hele, to je jednoduchý - všechno je to nahraný doma, na kazeťák Sharp koupenej v Tuzexu, za 1300 bonů, který jsme vyšmelili s vexlákama asi za bůra, někdy v roce 1987. Ten měl funkci mix mic, tak mě nic lepšího nenapadlo, než nejdřív nahrát bubny, dát kazetu do tý přehrávací části, a ono to do toho pořád šlo domíchávat, na to jsem přišel úplně náhodně. Takže do toho jsem nahrál další nástroje a zase jsem to dal zpátky, prošlo to asi přes čtyři kazety a výsledek je tohle. Ten kazeťák byl několikrát ukradenej, nebo ztracenej. Potom jsem měl čtyřstopák Tascam, ten jsem si kupoval v roce 1997, přímo už za účelem domácího nahrávání. Poslal jsem to kamarádovi z vojny, a pak to mělo i nějaký ohlasy...co to bylo, nejposlouchanější demo roku, nebo něco takovýho? 
Bicí jsou třeba nahraný tak, že to snímaly sluchátka, který jsem pověsil tak do půlky těch bubnů, kde fungovaly jako mikrofon. Byla to dobrodružná akce. Šlo jenom o to, že jsem z toho měl sám radost. Potom na čtyřstopáku jsem se s tím prděl mnohem víc, tam už jsem to vymakával, ale třeba to nakonec bude hučet ještě víc. 
Na tom prvním albu to bylo všechno nahrávaný na kytaru Proxima, kterou mi koupil tatínek, když mi bylo 18 let. Ty Proximy to byly takový sračky s nějakým snad uhlíkovým snímačem, ty byly ještě horší, než Jolany. S těma jsem pak taky nahrával. Pak jsme z první nahráli album s mým tatínkem přímo, táta harmonika a já buben. Taky nějak rok asi 1993-94.
Jinak, nikdy jsem ani nepomyslel, že bych to snad měl hrát někde koncertně. To samotný nahrávání - to bylo to ono! Jen jsem si chtěl vyzkoušet, že to taky umim. 

Jaký máš vztah ke svým starším nahrávkám? 
Když to beru zpětně, tak pro mě je vůbec nejlepší ta první kazeta, New Kids Under The Block, tam jsem o tom vůbec nepřemýšlel, to prostě tak vyplynulo.
Další album pak bylo Za ma ra za li na, to jako zmrzlina - to jsem se snažil mluvit pražským přízvukem. To už jsem hrál v tý trashový kapele, tohle byla taková bokovka. Nakonec to není ani se zpěvem. Pořád jsem to natáčel na toho Sharpa. Když už jsem to nahrával počtvrtý, tak ty bicí, co byly původně docela čistý, už začaly hučet a celý to dostalo takovou patinu. To je vlastně instrumentální,no, možná tam je jedna skladba zpívaná. Ono je to všechno dost metal. Vyrůstal jsem na dixielandu a Ivanu Mládkovi, a když jsem chodil do šestý třídy, tak můj brácha přitáhl nějaký heavymetalový desky. To bylo něco úplně jinýho, bylo to tvrdý, bylo to tam. Takže tohle byla taková moje reakce na metal a na Pixies. Byl jsem především metalovej fanoušek. Ale na vojně mi právě kámoš pustil Pixies, Fugazi, a najednou jsem objevil kytarovky, všechno se otevřelo, a na tý první nahrávce jsem si to všechno zkoušel. Tak jsem to takhle chrlil, než jsem si zakoupil ten Tascam. Mezitím byly taky nějaký prodlevy, kdy jsem na hudbu zanevřel a nechtěl jsem nic dělat. Teď teda zanevírám pořád znovu a znovu, a v podstatě nic novýho neposlouchám, všechno mi přijde stejný a nuda,
ale to musíš znát sám, že už ti ty novější věci lezou hůř do hlavy. 
On je to vlastně všecko takovej metal, ten můj archiv. Tak snad nebudeš zklamanej, očekáváš alternativu a on to bude thrash metal. Teď myslím např. nahrávku z vojny, ale tu jsme tady nestihli nahrát - tak nic. 




Ale to je takovej "jinej" trash metal. Vždyť to jsou takový docela hezký písničky. Má ty tvoje kazety ještě někdo? Dostalo se to k lidem? 
Určitě, to někdo má. To jsem různě posílal a rozdával kamarádům. 

Jak jsi se vůbec dostal k Josefu Jindrákovi, který ti v roce 2007 vydal album Trupec na svojí značce Polí5? 
S Josefem jsme se potkali přes Šolicha, kterej čirou náhodou bydlel ve stejný vesnici. On mi řekl, že má jednoho kamaráda, kterej sbírá úplně nejvíc nahovno nahrávky a že zrovna já bych ho možná zaujal. To bylo asi někdy v roce 2006. Netušil jsem že jde o nějaký nakladatelství. Ze všech labelů jsem si vždycky dělal srandu, všichni jsou furt na nějakým labelu. To jsem já nechtěl. Tak maximálně dát někam na uložto. Další deska, co připravuju (asi 7 let), to rozhodně nikde nevyjde, fláknu to na uložto. 
Šolich mě tehdy přemluvil, abych to Josefovi dal. Předal mu obaly, co mi udělal na CD Trupec. Já měl svý vlastní obaly. Všechny ty ostatní nahrávky jsou dělaný u mě doma, až na tuhletu desku. Tu jsem nahrál u kamaráda Zbyni, na Starým Mlýně Byšice. Tam měl zkušebnu a nějakej osmistopák. Tou dobou mě začali lidi otravovat o nějaký nahrávky. Já nic neměl , třeba nějaký cédéčka, kdo by to furt kupoval nebo pálil, stejně jsem ani žádnou vypalovačku neměl. Nebo přístup na internet - nic. Takže jsem nahrál tohle, jakože demo. Prodával jsem to za patnáct korun, ne teda, že bych Josefovi chtěl kazit kšeft, myslím, že teď už je mu to asi stejně jedno. 
Těch mých předchozích nahrávek se ujal Fido a vydal to na značce Sopel jako dvojcédé KD0103. Byl pak trošku naštvanej, že jsem to pak vydal u konkurence. Nějak jsem teda nechápal o jakou konkurenci mu jde. 





Po té desce Trupec se o tobě chvilku psalo, ne? 
Spíš už před tím. Ten článek v Respektu vyšel v roce 2004. Setkal jsem se tehdy přes kamaráda s novinářem, teda publicistou. Přivezl jsem mu nějaký svoje věci a vyprávěl jsem mu: dělám to tak a tak...On si za hodinu a půl udělal dvě poznámky, vylemtal při tom tři čtyři piva a říkal, že mi to pošle k autorizaci. A to proběhlo tak, že mi volal z mobilu na pevnou linku, čemuž jsem rozuměl asi každý třetí slovo, jelikož tam asi nebyl moc signál a já jsem k tomu byl ještě ožralej. Tři minuty mi něco četl, jestli souhlasím, já mu řek: jasně, dej to tam. No to víš že tam byly chybný informace, ale vystihl to nakonec dobře. 




Pracuješ na něčem novém? 
Před pěti lety jsem byl na operaci srdce, to mi dost změnilo život. Dřív jsem to všechno dělal pro radost, teď už je to trošku jinak. Asi dva roky potom jsem měl posttraumatický stres. To jsi mě tenkrát akorát zastihnul, mě to bylo nějak jedno, ani hledat tyhlety starý archivy se mi už nechtělo. 
Teď bych rád na něčem zase pracoval (už pracuju), ale nemám moc na čem, počítač nefunguje, čtyřstopák zničenej. A další věc taky je, že jsem lemra líná. Třeba jenom ty bicí na pady cvakám dvě a půl hodiny, a z toho to dá čistý hudby tak dvě minuty. To je takovej automatickej bubeník, že když chceš udělat nějakej trošku netradiční přechod nebo změnu, tak jseš v háji. Mám v prdeli krátkodobou paměť, takže já už teď nevím co jsem tam nahrál, a to bylo před čtrnácti dny. To si nepamatuju. Co jsem dělal v roce 1993, to vím. Nebo v roce 1971, kdy jsem se narodil. Já si to pamatuju. I prenatální stádium si pamatuju. 



Raritní nahrávky Květoslava Dolejšího si můžete poslechnout a stáhnout zde:



Jedná se o nahrávky z vojny z roku 1991 a 1992, kazetu New Kids Under The Block, album Zamarazalina, Přísně Logické z roku 1997, bezejmenné album z roku 1998 a dokonce záznam Dolejší hrají lidovky z roku 1991, kde Květoslav doprovází na bicí svého otce. 


Další informace a zmínky o Květoslavu Dolejším zde:















UložitUložit

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky