Smutný bahno
Smutný Bahno je autorský projekt Jakuba Pecha a Marka Víta, vzniklý v roce 1997, v té době bylo oběma jeho protagonistům zhruba třináct let. Jeho záznam se zachoval se na jedné ze sedmnácti kazet, které byly distribuovány na školním vánočním večírku jako originální dárek spolužákům obou tvůrců. Projekt měl ambice po svém uchopit avantgardní electro-pop, ale zajímavý je rovněž jeho konceptuální rozměr, jelikož délka nahrávky byla omezena délkou stopáže kazety (což bylo v té době obvyklé, neobvyklá je však samotná zvolená stopáž kazety s délkou dvaceti minut) a název, zvolený náhodně podle označení vyvolaného materiálu ve fotolabu.
ROZHOVOR S JAKUBEM PECHEM
Jak a kdy vznikl projekt Smutný Bahno?
Vznikl na základní škole někdy na přelomu osmé a deváté třídy, tedy v roce 1997, když nám bylo třináct, čtrnáct. Nejdřív to byla jenom jedna z činností po škole u kámoše (Marek "Mamut" Vít) - blbnout na dvorku ve vnitrobloku, koukat na zakázaný filmy (třeba na Vetřelce) nebo sedět u počítače a kutit něco se zvukama. Pak jsme si ale začali i přes den ve škole zapisovat nějaký nápady do takových tabulek, abychom to pak odpoledne naklikali do toho programu. Do tý chvíle většina pokusů o kapely pohořela převážně z nedostatku prostorů ke zkoušení, takže dělat hudbu takhle digitálně byla taková schůdná alternativa. I když elektronickou hudbu jsem z celé trojice poslouchal jen já.
Jaké měl projekt cíle a ambice?
Nejdřív žádné neměl, šlo jen o to setkávání a fascinaci, že ten počítač něco takového umí. Ale když byly asi dvě nebo tři ty skladbičky hotové, začali jsme přemýšlet, že to nějak vydáme. A protože se blížila vánoční besídka, rozhodli jsme se, že uděláme nějakou kazetu a dáme ji spolužákům a třídní učitelce k Vánocům. To znamená, že vyšla v nákladu 17 kusů. Koupili jsme v jednom bazaru po desetikoruně nějaké prázdné dvacetiminutové kazety, nejspíš určené na programy do počítače.
Měl projekt nějaké pokračování nebo vývoj? Vystoupil někdy živě?
V druhém pololetí deváté třídy jsme se ještě scházeli a začali pracovat na další kazetě. Měla se jmenovat "Egoista" a matně si vybavuju rozdělaný track "Starý opuštěný důl" - mělo to být atmosféričtější, dokonce s vokály. Velmi krátké vystoupení se konalo - zase v rámci besídky - na konci devítky. Šlo o takovoou polo-improvizaci pojmenovanou "Nervy v kýblu" na dvě kytary a samohrajku od Yamahy, které jsme kdovíproč říkali "černokněžník". Na ty půjčený klávesy hrál třetí kámoš Radek Tatoušek, který ve Smutným Bahnu byl spíš tak napůl. Byl to dobrej kámoš, ale poslouchal vážnou hudbu a tohle bral spíš jako recesi. Pak ale přišly prázdniny a když jsme po létě nastoupili na různé střední školy, nějak nebyla vůle pokračovat.
Jakým způsobem se nahrávalo? Jaká byla použiita technologie?
Základ vybavení byl počítač Mamutových rodičů, na kterém běžel program Fast Tracker 2. Koupili jsme nějaký úplně nejlevnější plastový mikrofon za stovku, přes který jsme i samplovali. Když došlo na nahrávání na kazetu, přestěhovali jsme z vedlejší místnosti hi-fi věž a propojili to jednoduše kabelem z výstupu zvukovky. Ani nevím, jestli jsme řešili něco jako stereo. Hlavně že jsme pro tento účel pořídili nějakou docela drahou chromku s ideou, že to bude míň šumět. Ta se stala naším "masterem", který jsem po letech zdigitalizoval.
Na druhé straně kazety je pak jedna nahrávka, která vznikala úplně jinak - na dvě elektrické kytary. Já měl po otčímovi Jolanu Alfu a Mamut si koupil nějaký samodomo výrobek jakéhosi metalového nadšence - něco jako model Warlock od značky BC Rich. Říkali jsme jí Krumpáč. Já v tý době sjížděl album Process od Skinny Puppy a chtěl jsem tam někam takovej řezavej zvuk kytar. Že ta Jolana hraje trapně, jsme se nedivili, ale proč ani Krumpáč nedělá žádnej metal, nám vrtalo hlavou dýl. A pak jsme zjistili, že existujou nějaký efektový krabičky. Tak si Mamut vybral kapesný od rodičů i babičky dopředu a šli jsme koupit první efekt do bazaru ve Štěpánské. Měli jsme myslím necelou tisícovku a pořídili zkrátka to, na co nám stačily peníze. Nechtěli jsme se svým neumětelstvím v obchodě ztrapňovat, tak jsme to ani neozkoušeli. Tak jsme zjistili, že chorus (Arion - dnes poměrně ceněný) není totéž co zkreslení, a že tedy metal z toho taky nevykřešeme. Nicméně jsme stejně všechny potenciometry otočili doprava a to je slyšet na této nahrávce. I toto bylo zachyceno rovnou přes vstup již zmíněné hi-fi soupravy. Asi musela mít jen jednu mechaniku, protože z toho masteru nám to pak sedmnáctkrát kopíroval spolužák Honza Slavík. Ještě si vybavuju, že značka té věže byla Uher, což nám přišlo legrační, protože jsme byli v pubertě a uhrů jsme měli požehnaně.
Zmínil jsi, že s názvem alba Smutnýho Bahna se pojí zajímavá příhoda. Proč se nahrávka jmenuje Vzorek - neprodejné?
V té době jsem začal fotit na starou Praktiku po dědovi. Ale nikdy jsem v bytě neměl prostor na temnou komoru, takže i když jsem preferoval černobílý film, nechával jsem si fotky vyvolávat. Jednou jsem nějak experimentoval s dvojexpozicí a ten obrázek použitý na obal je jeden z výsledků. Jenomže v tom fotolabu, kde jsem vyvolával, to asi vyhodnotili jako nějakou anomálii a na dvě fotky dali tohle razítko "Vzorek - neprodejné". Když jsem si byl zakázku vyzvednout, vyndavali to z vitríny u pokladny. Protože jsem byl dítě, ani jim nepřišlo nevhodný, že mi to znehodnotili. Ale nám to nakonec přišlo vhod - klukům se ty obrázky líbily, a protože jsme kazetu stejně nechtěli prodávat, ale rozdávat na té besídce, rozhodli jsme se, že název Vzorek - neprodejné, i s tím divným "dřevěným" autem na obale, je ideální. Celý obal, který se nedochoval, byl pak doplněn dalšími nápisy vytvořenými razítky a koláží z fotek. Namnožený to pak bylo v copycentru na takovou lehce namodralou čtvrtku, aby to bylo alespoň trochu barevný.
Samotný název projektu přišel tak, že se nám nejdřív líbilo slovní spojení v angličtině "Sad Mud", pak jsme si ale řekli, že si nebudeme hrát na nic světovýho, že by to bylo trapný. Tak jsme to přeložili do češtiny.
Komentáře
Okomentovat