SAFARI JAZZ ORCHESTRA

 

Safari Jazz Orchestra je hudebně improvizační těleso s fluidním počtem hráčů, které vzniklo na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Jeho vzniku jsem byl svědkem, nikoli však iniciátorem. Opulentní improvizační těleso, jehož počet kulminoval až na čísle osmnáct, se v něčem vzdáleně podobá legendárnímu orchestru Portsmouth Sinfonia, rovněž propojenému s akademickou půdou a rovněž operující s premisou, že jeho členové hrají na nástroje, na které pokud možno neumí. Na rozdíl od slavného britského tělesa, produkuje Safari Jazz Orchestra hudbu striktně improvizovanou, odpadá zde tedy prvek očekávání (a následného překvapení či zklamání), jak budou provedeny všem notoricky známé skladby klasické hudby, který činí z Portsmouth Sinfonia tak neskutečně zábavnou událost.

Safari Jazz Orchestra se ale samozřejmě humoru nevyhýbá a také pracuje s očekáváním (seriózní kostýmy x atonální hudba), jeho samozřejmou součástí je také vždy performativní složka, ať už se projevuje v přístupu jednotlivých hudebníků, z nichž někteří svůj nástroj spíše animují, než na něj hrají nebo v momentech, kde koncert vyloženě přechází v performance - příkladem budiž grandiózní sólo Sáry Vosobové na lešenářské trubky, které za sebou vláčí při běhu kolem vnitřního traktu budovy katedry. Že se soubor obejde bez divadelních prvků i bez kostýmů dokázal několikrát při živém vystoupení mimo okruh pedagogického ústavu, na jehož půdě vznikl. Možná naposledy se tak stalo na mé pozvání na jeden z posledních večerů koncertní série Wakushoppu v září 2019. 

NUN + SAFARI JAZZ ORCHESTRA live at Punctum from Punctum on Vimeo.

Safari Jazz Orchestra v něčem také připomene famózní combo The Pololáníks (někdy též Pololáníci), které produkovalo improvizovanou hudbu v rámci relativně početného souboru a které se stalo na několik sezón stálicí české scény volné improvizace.

Na některé detaily z historie Safari Jazz Orchestra jsem se vyptával jednoho z jeho členů, Adama Páníka.

Co je vlastně Safari Jazz? Je to kapela, konceptuální projekt, kratochvíle spolužáků nebo ještě něco dalšího?

Safari Jazz byl původně žánr podle kterého jsme se pojmenovali jako orchestr. A Safari Jazz Orchestra je určitě všechno výše zmíněné. Je to kapela, je to kratochvíle spolužáků, jelikož dlouho to byla platforma, kde jsme byli všichni a jen jsme hráli a nemuseli jsme se dohadovat o divadle. Byla to taková příjemná anarchie, ale i nějaký koncept jsme si museli vytvořit, abychom se vyvíjeli a aby nás to takhle dlouho bavilo.

Myslíš, že vystoupení Safari Jazz Orchestra prvek divadla neobsahovala? A vnímal si ty nebo tví spoluhráči projekt jako radikální, nebo aspoň radikální v rámci školy, kde jeho činnost ponejvíc probíhala? 

Obsahovala, ale úplně minimálně. A taky si myslím, že každá verze čím dál míň. Že jsme si postupně uvědomovali, že to může být koncert a ne performance. A že věnovat se té hudební stránce věci je přínosnější než se věnovat té performativní.

V prostředí KALD DAMU mi to radikální nepřišlo. Byla v tom nejdřív nějaká dávka nadsázky, to byl takový srozumitelný bod. A od něj se to vyvíjelo velmi postupně a troufnu si říct, že u každého člena trochu jinak. Ale asi si ani neumím představit, jak by to muselo vypadat, abych to označil za radikální.

Jak to celé vzniklo? Má Safari Jazz nějaký přímý (nebo nepřímý) inspirační zdroj?

Vzniklo to vlastně takovou divnou posloupností náhod. V prvním ročníku na DAMU měli studenti režie-dramaturgie za úkol vyrobit autorskou noisovou nahrávku. A protože jsme v šatně ateliéru měli „zkušebnu“ s bicíma, elektrickýma varhanama a nějakýma kombama, kde jsme pořád po večerech jamovali, vznikla ta nahrávka tam. Eliška Říhová nás po nějakém společném workshopu poprosila, jestli bychom tam s ní chvíli nezůstali a nepomohli jí to nahrát. Koncept byl jednoduchý – noisovosti dosáhneme tak, že budeme hrát na nástroje, na které neumíme. No a chytli jsme se já a Kuba Šulík. Celé nahrávání trvalo možná dvacet minut. A když jsme si pouštěli výsledek, přišel do ateliéru Braňo Mazúch (vedoucí ročníku) a ptal se, jestli to jsme teď hráli na živo, že měl v patře pod námi výuku, že to slyšel a že to bylo skvělé a jestli bychom to nechtěli přihlásit na klauzury a zatáhnout do toho celý ročník. No a tak se taky stalo.

První veřejné hraní byla velká hurá akce, dopředu se vědělo jen, že budou tři skladby a že každou bude dirigovat jeden z protosafarijazzové trojice. Nástroje se přiřadily v šatně těsně před vystoupením a na každou skladbu se měnily a každá skladba měla ještě jeden extra sólo nástroj (tuším, že šlo o theremin, akordeon a harfu).

Mám za to, že jsme se rozhodli s orchestrem pokračovat právě až na základě ohlasů na to klauzurní vystoupení a hlavně na základě workshopu s Petrem Vrbou. Do té doby tam podle mě žádný jednotící inspirační zdroj nebyl. Každý si to představoval trochu jinak a podle toho hrál.

Ta první “noisová”nahrávka v šatně se jmenuje Každý má svého Emila?

Ta se jmenuje Variace na klasickou strukturu no.1 a Slaďák no.1. Na albu Každý má svého Emila je ještě nahrávka Odkaz Igora Stravinského a tu nahráli sami Kuba s Eliškou.

Jak se projekt vyvíjel a kam se vlastně vyvinul? Splnil svůj účel, pokud nějaký měl?

Myslím si, že před prvním hraním jsme to považovali za jednorázovou performance. Pak jsme hráli ale na klauzurách každý semestr a pokaždé to mělo jiný výchozí bod. Safari Jazz 2 byl improvizovaný na naše nástroje, ale spíš podle nějakých strukturních a texturových kvalit toho, co slyšíme od ostatních. Safari Jazz 3 byly DIY nástroje, Safari Jazz 4 doprovod k němému filmu. A pak se to začalo míchat dohromady. V anotaci máme větu: “orchestr prochází neustálým vývojem a rozvíjí principy volné formy skrze širokou paletu nástrojů a zvuků kumulovaných v různých verzích sebe sama”. Takže koncerty, které jsme hráli mimo školu byly většinou nějaká kombinace toho, co se nám v minulých verzích líbilo. Ale taky jsme si dávali různá zadání – když jsme hráli na zakončení festivalu Zlomvaz, jehož téma bylo wellness, zahráli jsme relaxing-ambient set. K naší absolventské inscenaci v Disku jsme dělali Safari Jazz soundtrack s nástroji vyrobenými z kovového odpadu. Při lockdownu jsme udělali znělky k podcastu. Někdo z nás vždycky vykopnul, poslal krátkou nahrávku cíleně komu chtěl a pak se mu vracely další součástky a lepilo se to dohromady a vrstvilo.

Bohužel postupně nás hrálo míň a míň, až se párkrát koncerty i rušily, ale hráli jsme už i jako tříčlenný extrakt Pocket Flat Safari. No a teď jsme dlouho nehráli. Dlouho nepřišel žádný impuls, jak to ještě posunout, co by měl být ten zrušený Safari Jazz 5. A to si myslím, že by bylo fajn. Protože balanc a nějakou stálou podobu toho, co chceme hrát, jsme zatím nenašli a asi by to ani nebylo ku prospěchu věci.

Myslíš, že může dlouhodobě existovat kapela, která programově neví co bude hrát a neví na jaké nástroje to bude hrát? A jak může taková skupina zkoušet nebo se nějak vyvíjet? 

To je skoro návodná otázka. Řekl bych, že my to sice nevíme jako kapela, ale jako jednotliví členové to víme – máme tu zásobu nápadů a možností ze všech verzí, které jsme dosud vymysleli. A k tomu si někdo občas přinese jiný nástroj nebo se snažíme jako návody pro to co hrát, používat ty příležitosti, při kterých hrajeme – viz. relaxing-ambient set nebo soundtrack k inscenaci v Disku.

A v tom si myslím, že tkví i náš možný vývoj – zkoušet nové impulsy, nová zadání, která si navzájem budeme vymýšlet. To pak můžeme implementovat do té stávající palety zvuků. A kromě hraní na živo zkoušet i nějakou postprodukci, tj. v podstatě nějakou skladbu. Nespoléhat na aktuální naladění při živáku, ale pracovat s tou naší hudební hroudou jako s materiálem pro výrobu něčeho, co má být reprodukované.

Zkoušení jsme zjistili, že je důležité proto, abychom si zase zvykli na ostatní a jejich zvuky. Na to rozpoznávat v té zvukové mase jednotlivosti, se kterými pak sami pracujeme a které nás inspirujou k vlastnímu hraní. Je potřeba cvičit tu formu, aby měla i obsah a nebyla to jen forma a prezentace „původního nápadu“.

Ta návodnost nebyla záměrná. Spíš mi projekt SJO připomněl jiný “obří” improvizační ansámbl - Pololáníky, kteří byli známí tím, že dvakrát týdně zkoušeli, což je podle mě slušný výkon i na kapelu s běžným repertoárem.

Jaké byly reakce nepřipravených posluchačů na produkci Safari Jazzu?

To asi záleží koncert od koncertu. Po prvním hraní jsme slyšeli i to, že americká armáda prý vyvíjí nějakou zvukovou zbraň a že to je asi ono, že se chováme neuctivě k nástrojům a podobné kraviny. Vždycky ale převažovaly pozitivní reakce, třebaže překvapené. Nejlepší reakce jsou ale během koncertu, kdy někteří posluchači koukají s otevřenou pusou, mračí se, pekelně se soustředí a snaží se rozluštit klíč, podle kterého v danou chvíli ta hudba vzniká.

Co pro tebe/pro vás hraní se Safari Jazzem znamenalo a posunulo tě někam z muzikantského nebo i jiného hlediska?

Je to určitě největší ansámbl ve kterém jsem kdy hrál a jsem rád, že jsme k tomu byli celou dobu otevření a zkoušeli jsme všechny ty různé varianty. To mi přijde na Safari Jazzu asi úplně nejlepší a nejzajímavější, že jsme nakumulovali takovou velkou paletu možností a zvuků, ze kterých jsme pak vařily koncerty a alba. Tak si myslím, že mě to možná posunulo v tom, že mám chuť dávat dohromady nástroje, které k sobě na první pohled nepatří nebo naopak cit pro to, jak používat ty, které zrovna jsou k dispozici takovým způsobem, že dávají dohromady smysl – hledat jim a vyměňovat role v tom celku.

Mnozí hudebníci - a experimentální zvlášť - nemívají divadlo v oblibě. Myslíš, že experimentální hudba, jako třeba noise, je dobrým protijedem na divadlo? 

No, to nevím. Já měl za to, že experimentální hudebníci nemají nic proti experimentálnímu divadlu (a vice versa) a že jejich koncerty často mívají taky nějakou výraznou performativní kvalitu. Nejlepší protijed na divadlo je hrát videohry.

Bandcamp Safari Jazz Orchestra:

https://safarijazzorchestra.bandcamp.com