п.П.
“ Poklidná atmosféra nijak nebojuje s experimentováním, amatérismus souzní s nadšením. Není to objev, není to nic co byste rádi.”Radek Kopel - napalmed.blog
Pan Pekař, většinou používající jen zkratku svého nicku - ruské п.П., je samorostlý umělec-všeuměl, žijící v ústraní v rodinné chalupě v Oponešicích a dělící svůj čas mezi pečení kváskového chleba, ekologický bezobalový obchod s potravinami a introvertní hudební aktivity. Se světem čile komunikuje prostřednictvím svého internetového obchodu a blogu reflektujícího kromě vlastních páně Pekařových aktivit i jeho zájmy a oblíbené umělecké počiny.
V roce 2009 vydal pražský label Polí5 panu Pekaři jeho debutové dlouhohrající CD, v limitovaném číselném nákladu 444 kusů, což pravděpodobně znamená, že pro eventuální zájemce by mělo být stále k dostání. Polí5 je zcela jistě jediné vydavatelství, kde mohla podobná deska vyjít. Doporučuji pořídit, než se všech 444 kusů vyprodá.
Jak p.P. dále vysvětluje, deska už zdaleka neodráží to, čím dnes v hudbě žije. Momentálně má spíše tendenci hrát si sám nebo pro ptáky v polích, i proto zůstane jediné album vzácným dokumentem jedné etapy domácího nahrávání na Oponešické usedlosti.
Co se u tebe změnilo po vydání CD u Polí5? Uzavřela se tím pro tebe nějaká etapa? Jaké byly reakce zvenčí, pokud nějaké byly?
Aby to bylo lépe pochopitelné, tak ti musím nejdříve napsat, že změna už proběhlá byla asi dva roky před tím, než mne Josef oslovil, že by písničky co mi doma leží v šupleti chtěl vydat. Už v názvu Mi.písně jsou schované písně minulé. V té době byla tato etapa za mnou. Namísto zvukových mašinek, se v sednici objevil ponk, namísto gáblů hoblíky atd. To neznamená, že bych se zvuky skončil, jen se přetransformovalo moje bádání do zvuků "aktivních". Oumysly byla velké: "aktivní zvukové dílny", kdy během představení vznikne třeba štokrdle na suché spoje či něco jiného....takže hoblíky....pořízy....pilky....atd.... Vše se to tu odehrávalo v sednici jak s posluchači, tak bez nich. Ale nějak mne více a více lákalo aby se to dělo pro to dění, než pro ten záznam, či záměrný poslech, i když tato rovina je taktéž dobrá. V té době jsem docela přestal i nahrávat, k čemu se dnes zase vracím, spíše jsem si říkal, že bych se z toho bláznil....nahrával 24 hod denně a pak 24 hodin to stříhal, všude je zvuků zaznamenáníhodných až hanba. Od té doby jsem mimo jiné ve své dílně vyrobil nástroj nazvaný Bazejdo (dlabáno do javorové zejdy - dlabazejdo - bazejdo), který ještě není dokončen. Bude to taková aliasloutna. Pořídil jsem si další kytaru, looper který má tak tlustý manuál, že ho ještě nemám přečtený (manuály nesnáším) a u mistra houslaře v Praze nechal vyrobit niněru.
Reakce na CD byly vtipné. Od více lidí jsem slyšel obdobnou reakci ve smyslu, že jim během poslechu přišlo, že tam na druhé straně přístroje jsou úplně zbyteční. Ohlasy jinak byly spíše pozitivní, jeden člověk mi třeba napsal, že desku poslouchal asi 10 x za sebou (klobouk dolů) a jiný mi poslal remixy několika písní.
Moje milovaná niněrka. Na jednu stranu je to jeden z nástrojů, který rád jen tak "zmáčknu v pase" a na druhou je to velký učitel. Od počátku jsem si řekl, že nebudu hledat, jak na ni kde kdo hraje, jak se na ní hrát má, ale budu hledat svoji cestu. Neznaje jedinou notu učím se chybami a hudební sebereflexí, které přichází každý den, učím se nebát se hrát, jakmile se uvolníš a necháš proudit (nevím co to je? asi...) intuici, pak to přichází. Neoplývám velkou hudební pamětí, což je výhoda, co den to jiná píseň. S níňou pracuji jen velmi spoře, maximálně někdy nasmyčkuju nějaký vlak či něco a do toho hraju, nebo miluju vrstvení niněry, tudy bych se chtěl dále ubírat...ale kdo ví. Nemám žádné plány někde vystupovat, jsem zastánce domácího muzicírování, tzn, nestydět se zahrát si pro svoje potěšení a svojich blízkých na nějaký nástroj, aníž by před tím absolvoval hudební školu, či nauku. S niněrou přišel ke mne velký nový směr jež jsem si nazval ZENHUDBIZMUS - celé písně v jednom tonu, celý svět v jedné kapce rosy. Zavání to východem a asi je to i pravda, ale o to nejde. To si může vyzkoušet každý, zahrajte například střídání dvou tónů pro několik posluchačů. Po určité době nechte jednoho po druhém aby vám zazpívaly píseň kterou slyšeli (ostatní by měly mít vždy důkladně ucpané uši) a co bude výsledek? Tolik různých písní co je posluchačů. Což je skvělé, takovéto tvoření probouzí fantazii a představivost, žádná hudební pornografie. Pardon nějak jsme se rozkecal. Jdu k další otázce..
Hele to je různý. To cos zahlédl bylo asi páskové echo, dále mám dva minidisky (nejdůležitější součást mé zvukové laboratoře) jeden přenosný a jeden do skládačky - ten pevný používám jako sampler, pak přímo sampler Yamaha praděda samplerů s táákhle velkými tlačítky určený na živé hraní (jakmile dáš uložit smyčku asi 8 vteřin píše, že pracuje, než je schopný opět provozu) a pak paternovač který jsme koupil od jednoho harmonikáře co hrál na svatbách (opět s manuálem co jsem nečetl). Dále elektrické klávesy na které jistě někdo ještě před 20 lety hrál Michaela Deavida, nu a ještě mixáček. Nahrávání probíhalo vždy bez použití počítadla, to mne v hudbě nikdy moc neoslovilo. Mám potřebu fyzicky kroutit těma čudlíkama a mám rád i ty "chyby" a "náhody" které toto nahrávání provází.
Tak to je celkem zajímavá sbírka. Jak si k ní přišel? A kde se vlastně vzala ta potřeba něco si nahrávat a zaznamenávat? Mám takový pocit jakoby tvá hudba i tvoje nahrávání bylo nějak propojeno s domem v Oponešicích.
Jednou mi utekl v bazaru malý kotoučáček novinářský s několika páskama, asi mne to vždycky fascinovalo – nahrávání. Takhle více do hloubky, to mne ti vzaly zvuky strojů. Tam začala chuť si pořídit fakt dobré zaznamenávadlo, abych nahrál třeba zvuk stroje a jako podrobil ten zvuk mému mikrospickému bádání. Najít v hodně rachotu jemné prazvoučky....mikrozvoučky. Nikdy k tomu uplně nedošlo. Několik nápadů např. s ozvučeným vozem zvukem toho samotného vozu. Spolujezdec ovládá mixážní pult a míchá zvuky z malinkých snímačů umístěných po autě. Nebo projekt PSYCHOKAVÁRNY, kde se střídají DJ pracuje jen se zvuky té kavárny, všude mikrofony, od splachování, přes zvuky ledničky, zvenčí i z podlahy. Nápadů bylo, je a bude spousty. Takže tudy asi to šlo. Postupně a „náhodně“ jsem skupoval jak to přicházelo, něco nového, většina dary a z druhén či páté ruky. Ty Oponešice spíše nesou s tím ten prostor, kde mohu dělat co mne napadne, kde se to v klidu a zajímavé atmosféře tohodle prastarého domečku děje.
Jak to vlastně je, vystupuješ (nebo si vystupoval) i živě, nebo je tvůj
projekt určený jen pro domácí použití?
Aha tak na to už jsem také odpověděl. Jsem tichý propagátor domácího muzicírování pro radost. Ono to veřejné hraní by mělo asi vycházet z tahu z venčí, než z tlaku zevnitř. Když budu psát jen o niněře, tak někdy s ní vyjdu na procházku do polí a to třeba vnímám jako koncert, potkávám lidi, oni čumí, že jo, já se nedivím, kdy jsi potkal někoho v krajině s nějakým nástrojem, kdo hraje "bez posluchače". Jé, jak rád bych se potkal někde v lukách z dálky k sobě přicházejíc. Je zajímavé, když lidé jsou otevření, začnou komunikovat a povídají mi co si všechno mysleli o původci zvuku když se přibližovali. Siréna, parta muzikantů, dudák, nějaký divný stroj, ind s neznámým nástrojem atd. Ta niněra má v místech kde bývá krk otvor, když hraju za chůze, tak mám pocit že tu cestu, kterou kráčím nabírám dovnitř a tou klikou, jako kafemlýnkem, ji transformuji ve zvuk. Koneckonců myslím, že je to i pro tu krajinu moc zdravé, dobré a příjemné, takový putující zvuk. Jiné je to zase, když objevím kapli, nebo starou vodárnu, jeskyni..... miluju deformace zvuku prostředím (nebo mechanicky), mám nějaké plány v tomhle i více podniknout.
Hrál si někdy s někým jiným?
Jé, a kolikrát! U ohýnků táborových, někde to mají rádi jinde méně, ale já to miluju, takové ty písně co vznikají v tom momentu, říkáme tomu s přáteli "písně co svět neslyšel".Hodně mých přátel hraje i veřejně a někteří jsou i známí. Doma v sedničce jsme si třeba zahráli s klucima co hráli ve FRU FRU, s Adamem Jikrou, Jenem Coufalem, nebo Mildem Dvořáčkovým bubýnkářem šikulativním. Často hráváme s bývalým spolužákem Pátěm Šancovým s kterým jsme na jedné zehudbistické notě už odnepaměti, dnes hraje ve psychoformaci JUPITERS DC. Nevím kdybych zalovil v paměti dále asi bych si vzpoměl i na další. Nějaké záznamy z přátelských setkání mám ve svém vzpomínkovém MD archívu.
Chtěl jsem se ještě zeptat na pár věcí, ale tak mi nějak najednou připadají nepodstatné. Jako když ti lidé po poslechu tvé nahrávky, říkají, že si jako posluchači připadli zbyteční. Připadáš si i ty sám jako hudebník zbytečný? Takže by ze všeho měla zbýt jen hudba, nebo třeba jen možnost hudby ukrytá v nástrojích?
Hudbu dělám „sobecky“ pro sebe, je to jako když kosíš trávu v sadu, nebo si dáváš půst. Když je tam někdo a přijde mu to dobré, je fajn se o tom i bavit, ale důležité je to dělat, bez vidiny hodnocení nebo se snažit někoho potěšit. Když těšíš sebe, těší to pak všechny lidi ani nemusí tu hudbu slyšet. Ta hudba je pak ukryta v tobě. I se mi moc líbí, jak jsi krásně napsal sám: možnost hudby ukryté v nástrojích. Takhle mi zní TAO.
Rozcestník s aktivitami pana Pekaře:
http://www.panpekar.cz/
CD Mi písně je stále v nabídce vydavatelství Polí5.
Jak to vlastně je, vystupuješ (nebo si vystupoval) i živě, nebo je tvůj
projekt určený jen pro domácí použití?
Aha tak na to už jsem také odpověděl. Jsem tichý propagátor domácího muzicírování pro radost. Ono to veřejné hraní by mělo asi vycházet z tahu z venčí, než z tlaku zevnitř. Když budu psát jen o niněře, tak někdy s ní vyjdu na procházku do polí a to třeba vnímám jako koncert, potkávám lidi, oni čumí, že jo, já se nedivím, kdy jsi potkal někoho v krajině s nějakým nástrojem, kdo hraje "bez posluchače". Jé, jak rád bych se potkal někde v lukách z dálky k sobě přicházejíc. Je zajímavé, když lidé jsou otevření, začnou komunikovat a povídají mi co si všechno mysleli o původci zvuku když se přibližovali. Siréna, parta muzikantů, dudák, nějaký divný stroj, ind s neznámým nástrojem atd. Ta niněra má v místech kde bývá krk otvor, když hraju za chůze, tak mám pocit že tu cestu, kterou kráčím nabírám dovnitř a tou klikou, jako kafemlýnkem, ji transformuji ve zvuk. Koneckonců myslím, že je to i pro tu krajinu moc zdravé, dobré a příjemné, takový putující zvuk. Jiné je to zase, když objevím kapli, nebo starou vodárnu, jeskyni..... miluju deformace zvuku prostředím (nebo mechanicky), mám nějaké plány v tomhle i více podniknout.
Hrál si někdy s někým jiným?
Jé, a kolikrát! U ohýnků táborových, někde to mají rádi jinde méně, ale já to miluju, takové ty písně co vznikají v tom momentu, říkáme tomu s přáteli "písně co svět neslyšel".Hodně mých přátel hraje i veřejně a někteří jsou i známí. Doma v sedničce jsme si třeba zahráli s klucima co hráli ve FRU FRU, s Adamem Jikrou, Jenem Coufalem, nebo Mildem Dvořáčkovým bubýnkářem šikulativním. Často hráváme s bývalým spolužákem Pátěm Šancovým s kterým jsme na jedné zehudbistické notě už odnepaměti, dnes hraje ve psychoformaci JUPITERS DC. Nevím kdybych zalovil v paměti dále asi bych si vzpoměl i na další. Nějaké záznamy z přátelských setkání mám ve svém vzpomínkovém MD archívu.
Chtěl jsem se ještě zeptat na pár věcí, ale tak mi nějak najednou připadají nepodstatné. Jako když ti lidé po poslechu tvé nahrávky, říkají, že si jako posluchači připadli zbyteční. Připadáš si i ty sám jako hudebník zbytečný? Takže by ze všeho měla zbýt jen hudba, nebo třeba jen možnost hudby ukrytá v nástrojích?
Hudbu dělám „sobecky“ pro sebe, je to jako když kosíš trávu v sadu, nebo si dáváš půst. Když je tam někdo a přijde mu to dobré, je fajn se o tom i bavit, ale důležité je to dělat, bez vidiny hodnocení nebo se snažit někoho potěšit. Když těšíš sebe, těší to pak všechny lidi ani nemusí tu hudbu slyšet. Ta hudba je pak ukryta v tobě. I se mi moc líbí, jak jsi krásně napsal sám: možnost hudby ukryté v nástrojích. Takhle mi zní TAO.
Rozcestník s aktivitami pana Pekaře:
http://www.panpekar.cz/
CD Mi písně je stále v nabídce vydavatelství Polí5.
Komentáře
Okomentovat