LAKATÉR

 

LAKATÉR

“Nemohu provádět zpěv!”

Lakatér je další z kazetových nahrávek z ranných 90. let, za kterými stojí někdejší kolektiv spolužáků Střední školy sklářské v Novém Boru, vystupující v té době pod názvem Bobr Club. Nacházíme zde podobný hudební (většinou spíše anti-hudební) rukopis jako na nahrávkách Bíka či Privatcore, které už jsem zde na blogu prezentoval, daný tehdejšími skromnými možnostmi zúčastněných: hoblování metalových či punkových riffů na nezapojené akustické kytary, mlácení do různých improvizovaných perkusivních nástrojů a hulákání a pokřikování všeho druhu. Do skladeb a jednoduchých zvukových událostí mocně prosakuje tehdejší popkultura a ojediněle také fragmenty učebních osnov. V hudebním materiálu se chaoticky zjevují lidové písně či třeba skandování jakýchsi matematických vzorců. Často se zde pracuje s použitím různých nahrávek z kazet či gramodesek. Dekonstruuje se známá prvorepubliková hitovka Slunečnice nebo se přehrávání písně Nephilim od punkové kapely Plexis mění na jakýsi vykloubený freak-folk s vyšinutě sólující zobcovou flétnou. Podobná intervence potká i skladby od punkových Tří sester nebo tehdy obecně oblíbených Depeche Mode, vůči kterým se na sklonku 80. let vymezovali mnozí v dobrém i zlém.

Jak dále vysvětluje účastník a kronikář projektu Pavel Jablonský jednalo se o pravidelné hudební dýchánky. “Ti, co přišli, vymysleli název pro ten den a nahrávalo se často bez přípravy, maximálně na dva pokusy.” Tato přátelská platforma tedy opravdu fungovala jako jakýsi hudebně-společenský klub. Zvuková kvalita je samozřejmě daná způsobem záznamu, tj. nahráváním přimo na kazetový magnetofon prostřednictvím zabudovaných kapacitních mikrofonů a dalším kopírováním z kazety na kazetu. Zvláštností jsou mnohdy kryptické promluvy zúčastněných, jelikož kolektiv Bobr Clubu si v té době vytvořil svůj vlastní specifický jazyk, ve kterém mnohým výrazům není vůbec rozumět. Vzhledem k tomu, že hudební podklad často přechází do mluvených pasáží a inscenovaných situací, můžeme nahrávku také poslouchat jako specifický záznam kulturních zvyklostí jedné izolované skupiny, jejichž smysl a vyznění ale můžeme dešifrovat jen zčásti. 

Nahrávka s názvem Lakatér je rozsáhlou zvukovou kolekcí, která představuje určitou posluchačskou výzvu, zároveň je dle mého unikátním záznamem dobového domácího freak-outu a prvních experimentech s - řekněme - alternativní hudbou. Hudební výboje velké části zúčastněných pokračovaly poté dál v různé intenzitě, stylech i úrovních, tuto nahrávku můžeme tak považovat za první podobný počin, do kterého se všichni vrhli po hlavě a který odstartoval všechny události příští.

 

Rozhovor s Pavlem Jablonským

Jak asi víš, v souvislosti s tímhle blogem mě zajímá hlavně hudba, která je nějak “nedovařená”. Nahrávka, která se ke mě dostala absurdně až dnes, mi přijde solidně nedovařená, zároveň ale hrozně živá a radikální. Prozradíš jak vznikla a o co se vlastně jedná? Jak se to nahrávalo? Jaké byly technické podmínky nebo tehdejší DIY vychytávky?

Lakatér se nahrával v domě mých rodičů v Boru, v okálovém sídlišti Na výsluní, kde pak později v garáži zkoušela nějaký čas i navazující kapela BC Fucktorial. Tahla nahrávka ale vznikla v pokoji mého otce, v době jeho dlouhodobého pobytu v nemocnici. Nahrávalo se na můj kazeťák Panasonic RQ-2739.

Měla nahrávka nějaký pozdější život? Teď se zdá, že ano, když jsem se k ní i dnes na internetu dostal. Ale stejně: poslouchali jste pak vaše nahraná zvuková dobrodružství sami nebo je s někým sdíleli?

Nahrávku jsme poslouchali hlavně sami, maximálně jsme ji dali poslechnout spolužačkám ve škole. Byl to totiž ryze školní projekt spolužáků jedné třídy výtvarného oddělení sklářské školy v Novém Boru. Bylo nás ve třídě sedm kluků a zbytek byly holky. Založili jsme si už v prváku svůj pánský spolek, který jsme nazvali Bobr Club a to bez ohledu na to, že bychom název spojovali s ochlupením na ženském přirození. Použití slova "bobr" právě tímto způsobem jsem četl až o hodně později a dost mě zaskočilo. Ale dodnes vlastně nevím, jak to měli ostatní a kdo přesně ten název vymyslel.

Co bylo náplní toho spolku?

V rámci Bobr Clubu jsme prováděli různé recese, jejichž terčem byly hlavně naše spolužačky a profesorský sbor na škole. Měli jsme svůj slang, který jsme hodně používali a který zajišťoval, že nám skoro nikdo nerozuměl. Jednou z činností byly i naše hudební výboje, které jsme nahrávali a jsou právě na téhle kazetě. Nejdřív jsme se scházeli na internátě v Kalinově ulici, ale protože postupně všichni členové Bobr Clubu internát kvůli kázeňským přestupkům opustili a odešli na různé priváty, tak jsem se přesunuli k nám domů. Což se mohlo stát jen díky tomu, že můj přísný otec zrovna pobýval v nemocnici kvůli sérií operací žaludečních vředů. Málem to nepřežil a pobyt se protáhl na několik měsíců. 

A tam vlastně vznikl projekt Lakatér?

Byla to doba, kdy po sametové revoluci přišla vlna punku a my zuřivě poslouchali všechny do té doby zakázané a čerstvě vydávané nahrávky. Dost nás ovlivnila kompilace Punk’n' Oi rebelie a alba Tří sester, Šanovu, Už jsme doma a samozřejmě vlna zahraniční hudby. Lakatér není název projektu, ale alba. Názvy střídající se sestavy zastřešoval Lakatér jako jakási kompilace.

A kam to vedlo dál? Zrodila se ze všech těch podivných improvizací opravdová kapela?

Vlastně jsme toužili mít kapelu, ale neměli jsme žádné elektrické nástroje, na které bychom uměli hrát a minimum zkušeností s týmovou tvorbou. Výjimkou byly jen akustické kytary, na které uměli trochu hrát Krchov s Benešem a Býk. Karko uměl na akordeon (který se ale na nahrávce neobjevuje) a já na flétny. Doma jsme měli ale nástrojů hodně, protože táta, i když měl absolutní hudební hluch, hrozně rád hrál. Naučil se jako matematik noty a byla to pro něj taková meditace, kdy si nejraději hrál sám pro sebe. V jeho hudebním arzenálu byla akustická kytara, banjo, mandolína, zobcové flétny (od sopraninové po basovou) a různá chrastítka. Takže to byl základ toho, co jsme při nahrávkách používali. Další "nástroj" byl starý gramofon, který jsme občas používali k primitivnímu scratchingu, nebo jako looper, či efekt. Využili jsme taky vysavač a často jsem dohrávali různé zvuky a citace hudby i slova z venku.

Textově se nahrávka motá kolem několika "zásadních" témat. Prvním byly naše spolužačky, jejichž pozornost jsme se zoufale a marně snažili upoutat. Dalším změna režimu (nahrávka vznikala v roce 1990), kdy jsme měli pocit, že si konečně můžeme bez postihu dělat, co chceme. Pak byla snaha reflektovat naše vzory (několik coverů tehdejších punkových kapel, ale i Depeche Mode). A nakonec čistá surrealistická recese a hormony, kdy jsme se potřebovali vyřvat.

Jak probíhaly vaše nahrávací sessions?

Naše seance občas začínali intoxikací teinem, kdy jsme dlouho louhovali několik pytlíků černého čaje, vypili a pustili se do tvorby. Takže to běsnění a vyšinutost v projevu není z drog a alkoholu. Nástroje jsme si neustále prohazovali a text se obvykle psal na místě. Explozivní složkou byl hlavně Leba (Luboš Kučera), který na většině nahrávek představuje hlavní zpěv a křik. Ostatní - Ešbun (Václav Beneš), Kocher (Pavel Krchov), Býk (Vilém Buček) a Fulli (Jan Karko) tvořili melodickou a rytmickou část. Já hlasově sekundoval Lebovi, psal některé texty, obsluhoval domácí techniku (gramofon, vysavač) a z pozadí se snažil usměrňovat aranžmá a zvuk nahrávání. Měl jsem totiž, díky rokům hraní v dětské dechovce, alespoň představu o zkoušení většího ansámblu. Občas je slyšet, jak se marně snažím Lebu aspoň trochu kočírovat. Zaplaťpánbu se to moc nedařilo. Vždycky jsem to chtěl mít víc připravené, zvukově kvalitnější. 

A jak se z takového divokého mladistvého freak-outu vlastně stane kapela, která zkouší a secvičuje písně, tak aby zněly víceméně pokaždé stejně? 

Dalším vývojem byla už "regulérní" kapela, kterou jsem nazvali Bobr Club Fucktorial (BC Fucktorial)/(BC)!, kdy jsme začali hrát fakt punk na elektrické nástroje. Zůstali jsme ve stejném složení a přibrali bubeníka Davida Konráda, s kterým jsem se kamarádil a už před tím jsem ho navlíkl do projektu 10.patro, který jsme měli se Zdeňkem Štěpánkem. První, kdo odpadl byl Býk, který usoudil, že jsme málo metal a moc angažovaní. Leba odešel po pár koncertech, kdy zjistil, že není schopen ustát roli frontmana. V další fázi v kapele zůstali Ešbun, Kochr, Fulli a já plus další. Kapela existovala asi dva roky, odehrála kolem 15 koncertů a vydala dva demo snímky (Bylo nás...za 12 a Demo 93), které jsou k dohledání na YouTube. 

Ale to ještě nebyl konec toho příběhu...

Po rozpadu BC Fucktorial přišla ještě kapela Ráj utopených, kde po několika obměnách zůstali Fulli, Kocher, jeho bratr a já. Byl to absolutní protiklad toho, co jsme dělali na začátku. Nesmírně komplikované propracované skladby, které vyžadovaly časté zkoušení a maximální soustředění. Přechod od ječení a tříakordového punku k něčemu, co dělali Už jsme doma, nebo Dunaj. Tam jsme došli na konec hudební cesty, která začala Lakatérem. Naše další hudební aktivity lemují jména lokálních projektů jako Optimik, Swayambu, Hotel Bellevue. To už jsou ale jiné příběhy...

Leba a Býk pokračovali dál v DIY nahrávkách podobného ražení jako byl Lakatér, které už máš tady u sebe zpracované - Privatcore, Bík.

Když si ten záznam dnes poslechneš, co tě na něm ještě dnes zajímá nebo provokuje?

Lakatér pro mě zůstává nádherným záznamem dospívání a devadesátek. Doby, kdy se nevědělo, co bude dál a kdy se zdálo, že je možné všechno. Při poslechu se mi i po letech vybavují neuvěřitelné, už v hloubi paměti zasunuté detaily. Lakatér je připomenutím toho, že radost z hudební tvorby nemusí být sešněrovaná hráčskou virtuozitou, vlastní ambicí, zkoušením, super zvukem. Někdy jde jen o to, vykřičet svý já.